Stan Smith: Sfinga z Pasadeny

Debata v domě Smithových v Pasadeně skončila. Ale právě tam pro Stana všechno začalo.
"Tatínkovi by se líbilo, kdybys začal hrát na klavír, víš přece, že máš hudební nadání," řekla mu jednou matka.
"Tatínek trénuje basketbal a já budu hrát na klavír?"
"Aspoň to zkus."
"Mám už skoro dva metry a mám se krčit za klavírem?"

Začal hrát košíkovou i se svými dvěma staršími bratry, ale současně trénoval i tenis. Potom se však musel rozhodnout. Otec také přestal s tréninkem, věnoval se obchodu, a to synovi snad všechno usnadnilo. Tenis se dostal na první místo.
"Má komplexy, musí se s ním víc pracovat. Je uzavřený, nevyhledává společnost, je tichý až plachý," napsal si do svých poznámek jeho trenér Toley. "Potřebuje větší péči, ale i při své výšce má dobré tenisové perspektivy. Až zesílí, určitě bude i důrazný."

Stan neošidil jediný trénink. Neměl kromě tenisu žádné jiné zájmy, navíc se špatně seznamoval s okolím. V době, kdy jeho vrstevníci toužili po prvních tanečních večírcích, přemýšlel o tenisových úderech.

"Jsi vysoký, podle toho se musíš pohybovat. Kde musí jiný udělat tři kroky, tobě stačí půldruhého, ale nesmíš na to hřešit. Pamatuj si, čím dřív budeš u míče, tím víc budeš mít času zahrát dobře úder," zdůrazňoval Toley. "A tenis, to není jen umět hrát. Bez pohybu se neobejdeš." To si Stan připomínal, když se v Pasadeně vracel domů z dlouhých běhů.

V Kalamazoo vyhrál Smith svůj první velký titul. Stal se juniorským mistrem USA a odborníci ho rázem zařadili mezi tenisové naděje země. Je vysoký, má výborný servis a těžce se na síti prohazuje," tvrdili. Navíc také to, že při své výšce má na dvorci stále problémy s dokonalým pohybem.

Pak se dal dohromady s Bobem Lutzem a začali spolu hrát čtyřhru. V roce 1968 vyhráli Forest Hills, když porazili Ashe s Gimenem 11:9, 6:1, 7:5, a získali tak první velký titul, který jim zároveň na dlouhá léta otevřel dveře do týmu Davisova poháru. Hned poté vyhráli i mistrovství USA v Indianapolis na antukových dvorcích a jeli do Adelaide. "Jedeme taky," telegrafovali tehdy Smithovi svému synovi z Pasadeny. Celá rodina pak seděla v hledišti a dívala se na pohárovou premiéru svého syna. Smith s Lutzem stáli při slavnostním nástupu vedle Ashe a Graebnera, určených pro dvouhry. Po prvním dnu vedli Američané 2:0, pak i Smith s Lutzem vyhráli nad Alexanderem s Ruffelsem 6:4, 6:4, 6:2 a po čtyřech letech pro USA znovu získali Davisův pohár.

Za rok už Smith v týmu Davisova poháru nastupuje i ve dvouhrách. Do Clevelandu přijeli k finálovému duelu Rumuni, prohráli 5:0. Smith porazil Nastaseho i Tiriaka v pěti setech, navíc s Lutzem přidali bod ve čtyřhře. Svět ho však už přestal brát jen jako Lutzova deblového partnera.

"Až vyhraju velký tenisový turnaj, tak se mi teprve splní celý tenisový sen," říkal na začátku roku 1970 novinářům. "A půlku snu už máte splněnou?" ptali se ho tehdy a on spokojeně kývl. "Víte, co je pro tenistu největším štěstím? Když můžete hrát za svou zemi, slyšíte hymnu, najednou zmizíte ze své osobní anonymity a jenom proto, že něco dovedete líp než druzí, hrajete i za ně. Věřte, při pouze osobním úspěchu nikdy nemůžete zažít tolik radosti. Mně se první půlka snu splnila v šedesátém osmém při finále Davisova poháru. Víte, jak mi bylo, když jsme se po zápase všichni fotografovali a já viděl na tribuně své rodiče a bratry?"

V roce 1970 vyhrál halové mistrovství USA, pak ještě tři další turnaje Grand Prix, probojoval se do čtvrtfinále Forest Hills, skončil pátý v celkovém bodování turnajů Grand Prix. Na Turnaji mistrů v Tokiu porazil jak Rosewalla, tak Lavera, i celkově zvítězil, ale vítězná dvouhra v turnaji Grand Slamu mu stále chyběla. Kdyby si však v té chvíli popovídal s tenisovou spravedlností, určitě by se od ní musel dozvědět, že jeho velká chvíle teprve nastane.

Musela. V roce 1971 byl na mezinárodním mistrovství Itálie i Francie ve čtvrtfinále, ale ve Wimbledonu se probojoval dál. Ve čtvrtfinále porazil Paruna z Nového Zélandu, v semifinále Gormana a přiblížil se splnění druhé půlky svého tenisového snu. Ve finále ho však čekal Newcombe. Na ukazateli byl stav setů 2:1 pro Smithe, ve čtvrtém navíc jasně vedl. Prohrál však v pěti. "Nejsem asi ještě žádný velký tenista," řekl po zápase. "Myslel jsem už na to, že jsem vyhrál Wimbledon, jenže se ještě pořád hrálo. Snad jsem i začal přemýšlet o tom, co budu říkat po zápase, prostě jsem úplně přestal myslet na hru. Ne, tohle se přece velkým hráčům nemůže stát. Proto nejsem ještě velký." Smutně zmizel ve wimbledonských šatnách, ale každému bylo jasné, že byl Newcombovi víc než vyrovnaným soupeřem.

Ve Forest Hills se už zaskočit nenechal. Ve finále porazil Kodeše 3:6, 6:3, 6:2, 7:6 a získal svůj první velký titul ve dvouhře. I ve finále Davisova poháru proti Rumunům v Charlotte nastupoval znovu ve dvouhrách. Porazil Nastaseho i Tiriaka ve třech setech, ale pak s Van Dillenem prohráli čtyřhru. (Byla ze šestatřiceti v Davisově poháru, které sehrál především s Lutzem, jediná prohraná.) Přesto Američané zvítězili 3:2. Poté se Smith poprvé dostává i do světového žebříčku, experti ho dokonce řadí za Newcomba na druhé místo!

Wimbledon v roce 1972 konečně patřil Smithovi. Ve čtvrtfinále vyřadil Metreveliho, v semifinále Kodeše, ve finále měl za soupeře Nastaseho. Ten předtím - snadno ve třech setech - přehrál Connorse, pak Orantese a před finále prohlásil: "Tohle je má poslední šance vyhrát Wimbledon." Věděl to i Smith, jejich pětisetový boj patří mezi klenoty finálových zápasů Wimbledonu. 4:6, 6:3, 6:3, 4:6, 7:5, na Smithově chování po zápase bylo znát, že tuto vítěznou slast by přál i svému soupeři. "Vyhrál nejlepší tenista, vyhrál největší gentleman," napsali novináři ve svém zpravodajství z wimbledonského turnaje.

Ale ještě jedna velká zkouška čekala Smithe v roce 1972. Finále Davisova poháru řídicí výbor FILT určil do Bukurešti. Rumuni v něm hráli už potřetí, prvně cítili ohromnou šanci. Navíc Nastase i Tiriac několikrát prohlásili, že už asi nebudou mít sílu dál pokračovat v tak těžké týmové soutěži. "Teď, nebo už nikdy," přesně toto heslo se neslo rumunským tenisovým táborem před finálovým utkáním, atmosféra jasně mluvila pro domácí, obecenstvo bylo připraveno udělat z bukurešťských dvorců Progresul vřící peklo.

Američané v sestavě Smith, Gorman, Van Dilen, Solomon s nehrajícím kapitánem Ralstonem přijeli v tichosti do Bukurešti. Ale už losování udělalo ze zápasu velké drama. "Hned první den se utkají jedničky Smith a Nastase!" vyvolávali kameloti do bukurešťských ulic. Ano, teď, nebo už opravdu nikdy, říkali si rumunští tenisoví fanoušci. Labilní Nastase má přece výhodu domácího prostředí, a když ten získá první bod, srazí Američany na kolena.

13. října 1972 nebylo na dvorcích Progresul k hnutí, nebylo navíc ani slyšet, když oba hráči vešli. Smith tiše a bez gest, Nastase zdravil diváky a ti mu skandovaně tleskali. První set vyhrál Američan 11:9 i přesto, že některé výroky čárových rozhodčích byly víc než povážlivé. I další sety vyhrál Smith, převyšoval však Nastaseho nejen tenisovým uměním (za své chování na dvorci pak dostal cenu Fair-play Pierra de Coubertina). Po Gormanově prohře - třebaže už 2:0 vedl - s Tiriakem v pěti setech byl pak stav po prvním dnu nerozhodný 1:1. Optimisté byli spokojení, čekali přece, že Nastase vyhraje a Tiriac nebude na Gormana stačit. Rumuni si role prostě vyměnili, Tiriac zase zvedl domácí loď ze dna, čtyřhra rozhodne. Nastase znovu vešel na dvorce jako operní hvězda, lidé však víc skandovali Tiriakovo jméno. Ale Američané nedovolili Rumunům zažít radost. Nastase s Tiriakem vyhráli nad Smithem s Van Dillenem ve třech setech jen pět gamů! A zase byl konec.

Ale ještě jednou svitla Rumunům naděje. Tiriac v zápase se Smithem vyrovnal stav setů na 2:2, pátý však už byl nad jeho síly. Smith ho vyhrál 6:0, Američané tím získali Davisův pohár a dvorce Progresul mohli potáhnout černým suknem.

Proč jste tak klidný? To vás tenis vůbec nevzrušuje?" zeptal se Jeden z novinářů Smithe na tiskové konferenci.
"Herci jsou proto, aby mluvili, tenisté hlavně proto, aby hráli. Nebo si myslíte, že ještě kvůli něčemu jinému? Když jsem viděl to plné hlediště, byl jsem přesvědčený o tom, že se všichni přišli podívat na to, jak hraju tenis."
"Ale ve vaší hře není ani jedno gesto, podle kterého bych si mohl myslet, že máte ze hry radost."
"A vy jste se nedíval, jak jsem se smál, když jsme se po zápase fotografovali u Davisova poháru? Často mám pocit, že při hře není na radost čas."

Smith poskočil ve světovém žebříčku o jedno místo a stal se nejlepším tenistou světa. Byl to jeho nejlepší tenisový rok. Od té doby už na žebříčcích jen klesal. Ale dál působil dojmem, že mu to nevadí. "Vím, že nelze donekonečna stát v čele světového tenisu. A že jsem aspoň chvíli byl úplně nahoře, co víc bych si mohl přát! Věřte, že tenis vám nemůže naplnit úplně celý život, ale jen jeho část. Podívejte se, přestěhoval jsem se z kalifornské Pasadeny na ostrov Hilton Head v Severní Karolíně, tam se cítím nejšťastnější, nejspokojenější. Tam taky a právě proto hraju nejlepší tenis. Je tam klid, znám své sousedy, kolem sebe vidím syny Ramseyho a Trevora, svou ženu Margii, a je mi s nimi moc dobře. Nikdy jsem si nemyslel, že pořád budu jen a jen hrát tenis. Ti, co takhle přemýšlejí, musejí být hrozně nešťastní."

V roce 1974 se ve dvouhře ještě probojoval do semifinále Wimbledonu, tam však prohrál s Rosewallem a zmizel ze závěrečných kol dvouher turnajů Grand Slamu. Ve čtyřhře však dál patřil ke špičce.

Nikdy nebyl ozdobou tenisových večírků. "Jsem hrozně špatný tanečník. Je pravda, že rád posedím s přáteli, popovídám si s nimi, ale být každý den někde? Ne, to přece není možné, na takové večery bych neměl čas a rozhodně by mi to bralo fyzickou kondici. A pak, nezapomínejte, mám přece rodinu."

Začal častěji prohrávat, také vlasů mu hodně ubylo, ale stále je na něm vidět, že má tenis rád. "Nikdo neprohrává rád. I mě porážky mrzí, ale vím, že teď už musejí zákonitě přicházet. Ale víte, že o nich pořád přemýšlím? Hledám důvody chyb a snažím se je odstraňovat. Kdybych přestal trénovat, mohl bych i přestat hrát. Snad si teď jen trochu víc vybírám turnaje. Třeba do anglického Bournemouthu, nigerijského Lagosu nebo amerického Clevelandu mě nikdo nedostane. Představte si, že tam jsou kurty blízko dálnice, u vody, kousek je letiště a to všechno je ještě málo. Jen pár kroků od toho všeho je nádraží."

Stan Smith patří k tenistům, kteří se dlouho drželi ve světové špičce, třebaže v té absolutní dlouho nepobyli. A až opravdu skončí? "Budu televizním komentátorem, myslím si, že bych lidem mohl říct kolem tenisu hodně zajímavého. A pak chci doma otevřít tenisovou školu, které bych se chtěl věnovat nejmíň dva měsíce v roce. A neměl bych ani chybět na turnajích veteránů, jejich zápasy jsou nádherné. Snad bych taky mohl něčím přispět. Vždycky jsem se obdivoval Laverovi a Rosewallovi, ten jejich herní styl, to byla prostě nádhera. Vzpomínat na ně, připomínat si jejich velké okamžiky, to musí být pro každého tenisového znalce moc příjemné."

Dům na Hilton Headu je zatím víc prázdný. Staršího Ramseyho bere někdy Smithova žena Margie na cesty, malý Trevor zůstává s chůvou doma. Jednou jich ale určitě bude plný dům a otec Smith jen někdy odjede na turnaje veteránů. Kdo by pak šel po úzké cestě kolem jejich domu, slyšel by třeba desku Barbary Streisandové či Andyho Williamse a možná otázku některého z dětí: "Tati, byla to velká sláva, když jsi v Evropě vyhrál Wimbledon?" A třeba by slyšel i odpověď: "To víš, že jsem byl moc šťastný, ale představ si, jak smutný musel být pan Rosewall, který byl v tom wimbledonském finále čtyřikrát a ani jednou nevyhrál. A přitom hrál tak krásně, jako Streisandová a Williams zpívají dohromady. Já to smím říct, protože jsem se mu vždycky obdivoval a jejich písničky se mi taky moc líbily."