Roscoe Tanner: Dělo z Chattanoogy

"Za chvilinku tady bude ten reportér, prosím tě, co mu budeš povídat."
"Hlavně mu připomenu, jak Roscoe začínal. Pamatuješ si, jak jel na první juniorský turnaj do Kalifornie?"
"Bodejť bych si nepamatovala. Přijel rozčilený, jak o něm napsaly místní noviny, že přiharcoval z venkovských hor z Tennessee. Postavil se na práh haly a povídá: Maminko, podle toho, jak mě ten novinář popsal, jsem měl nastoupit k dalšímu zápasu bos, žvýkat seno, kouřit dýmku z kukuřičné šišky a mít v ruce džbán whisky."
"A o mně si přece mysleli, že jsem ho vychovával jako zálesáka a živím se prodáváním pašovaného alkoholu. Víš, Anno, musím se vždycky zasmát, když ho slyším, jak se tenkrát hájil. Určitě se postavil pěkně zpříma a řekl: Tak abyste věděli, jsem z Lookout Mountain a to je velmi bohatá obec. Přehlédneme East Valley a vidíme skoro osmdesát mil daleko. A když je nebe jasné, vidíme do sedmi států, Severní a Jižní Karolíny, Alabamy, Virginie, Georgie, Kentucky a Tennessee. Bydlíme nad Chattanoogou a můj táta je vyhlášeným právníkem celého okolí."

"Leonarde, tamhle je myslím ten reportér."
"Neměj strach, Anno, najde si nás. On potřebuje nás a ne my jeho. A pak, maminko, Roscoe teď pár let bude vždycky ozdobou tohohle turnaje.

Upravil si pletenou vázanku a posadil si tmavomodré sako pevněji do ramen. Mezi barovými stolky se k nim tlačil malý muž.
"Tak jsi, Anno, měla pravdu, je to on."
"Jako vždycky, Leonarde."

Pětašedesátiletý nejstarší společník advokátní kanceláře TANNER A JOHN v Chattanooze se postavil a podal reportérovi ruku. "A to je má žena," ukázal směrem k ní. "Přijeli jsme do Evropy podívat se na syna."
"Loni tady obrovsky překvapil, když hrál ten krásný zápas s Borgem. A málem ho porazil, pátý set byl překrásný, Švéd už toho taky měl plné zuby."
"Roscoe moc chtěl vyhrát, ale když Borg je velký tenista. Syn byl po finále skleslý, říkal jen: Proč já musím žít zrovna v době, kdy hraje Borg."

Reportér si vytáhl blok. Podíval se na Leonarda Tannera a všiml si, že ten šedovlasý Američan má v sobě hodně sebevědomí. Je stejný jako všichni odtamtud, pomyslel si. Jen mu asi ještě chybí, že málo lidí ve Wimbledonu ví, že právě on je otcem tenisty, kterému na turnaji v Palm Springs naměřili při podání rychlost 246 km za hodinu.

"Nedovedete si představit, co synův tenis pro mě a mou ženu znamená."
"Dovedu, pane Tannere," odpověděl reportér.
"Zpočátku jsem si nikdy nemyslel, že by Roscoe někdy mohl v tenisu něco znamenat. Nemusím vám říkat, že tenis hraje u nás spousta miliónů lidí, jen jsem chtěl, aby ho lidé ve městě a u nás na Jihu znali. Víte, pro právníka je vždycky dobré, když ho lidé znají, když dokáže ještě něco jiného než kličky mezi paragrafy. Trénoval jen se mnou, bylo mu šest let, když jsem ho poprvé přivedl na kurty Fairy Land Clubu. Teď už jim spíš než kurty pohádkové země říkají Fantasy Land, země fantazie. To jeho zásluhou."
"Takže Roscoe právníkem nebude?"
"Podívejte se, ve třetím roce studií na Stanfordské univerzitě začal hrát mezinárodně a já pochopil, že společenství otce a syna v právnické kanceláři je ohrožené. Ale tenis mu poskytuje všechno. Styky s významnými lidmi, cestování, časem mu to pomůže v obchodě. Mně bylo pětapadesát, když jsem se dostal tam, kde je on v osmadvaceti. Vždycky jsem si myslel, že po Stanfordu půjde na právnickou fakultu, ale tenis mu to nedovolil. Přesto v třiasedmdesátém získal titul bakaláře politických věd."

Reportér už měl napsáno v bloku, že Roscoe Tanner nastoupil k prvnímu turnaji jako osmiletý v roce 1960 v Memphisu. Otec Tanner tam hrál hlavní soutěž stejně jako nejstarší dcera Sherry, malý Roscoe se na ně přišel podívat. Když ale zjistil, že by mohl nastoupit v kategorii desetiletých, přiběhl za otcem, že chce hrát. Prohrál sice 0:6, 0:6, ale tenis se mu zalíbil. Učil se ho pak hrát v soukromé vojenské škole v Chattanooze, kde s ním studoval i Brian Gottfried. Učitelem matematiky a tenisovým trenérem mu byl Jerry Evert, strýc Chris Evertové-Lloydové. Ten také naučil mladého Tannera jeho vynikající podání.

"Leonarde, nezapomeň taky na našeho zetě, na Ramseyho Earnharta," ozvala se paní Tannerová. "Víš přece, co pro chlapce udělal."
"Ale, Anno, to bych na prvním místě musel jmenovat Denise Ralstona, který s ním začal spolupracovat před dvěma roky. Víš, přece, že když Roscoe na začátku sedmaosmdesátého porazil Borga, radil se s ním telefonicky i o přestávkách."
"Co jste to říkal"? skočil mu do řeči reportér.
"Ralston tenkrát nemohl do Filadelfie přijet, ale seděl doma u televize a u telefonu."
Reportér zakroutil hlavou. "Povídáte, porazil Borga po telefonu?"
"Takhle to neberte, jen telefon za to nemůže," usmál se právník.

"Přesto byste neměl," vmísila se do hovoru paní Tannerová, "zapomenout na Ramseyho. Víte, on si vzal naši Sherry a přestěhoval se do Chattanoogy jako učitel tenisu. To bylo v šestašedesátém. Tehdy taky náš chlapec hodně vyrostl. Představte si, v jediném roce o dvacet centimetrů. Umíte si představit, co to je?"
Paní Tannerová se postavila, zvedla ruce vysoko nad hlavu a snažila se ukázat, jak se Roscoe vytáhl. "Co jsem se mu naprodlužovala kalhot," dořekla a sedla si.

"Vážená paní, ale Ramseyho Earnharta v Americe asi nikdo nezná, zato Ralston je kapitán daviscupového týmu."
Paní Tannerová se po reportérovi podívala. "To vím, ale Edison asi taky do smrti nezapomněl na svého prvního učitele fyziky, nemám pravdu?"
"Anno, pan redaktor přece sám nejlíp ví, co má o našem synovi napsat."
"Jistě, Leonarde, ale já například ještě nikdy nečetla o tom, že Roscoe změnil účes. A to přece zajímá ženy."
"Účesem se ale zápas nevyhrává a ty jeho kudrlinky se mi stejně moc nezamlouvají."
"Vidíš to, a mým kamarádkám v Lookout Mountain se právě ty moc líbí. A slyels přece kluka, že dřív mu ty jeho rovné vlasy padaly do očí. Vlasům musel věnovat pět procent soustředění a teď i to může dávat tenisu."

"Má pravdu." Pan Tanner se otočil k novináři: "Nedovedete si představit, co dokáže přivodit takový pramínek vlasů."
"Prosím, ale teď nechme pramínek vlasů stranou, vyprávějte o jeho servisu, ten přece z něj udělal velkého hráče."

Šedovlasý Tanner přimhouřil oči, jako by se necítil spokojeně. Ne, o jeho synovi se přece nemůžu povídat, že jenom podání ho dostalo do světové špičky. Když v Americe porazil Borga, statistikové spočítali, že Švédův dvorec našlo jen 49% prvních Tannerových podání. To je přece na takového servismana málo. A pak, Roscoe při stoosmdesáti centimetrech výšky váží osmdesát kilo, a když udeří do míče, tak musí nějak letět... A nemůže mu přece říkat, že se hrálo už za večerního osvětlení a studeným vzduchem prý tenisové míče létají ještě rychleji.

"Jak to teda je s tím jeho servisem," trval na svém reportér. "Dokonce jsem slyšel, že ho přirovnávají k tenisovému dělu."
"Pane, co vám o tom budu povídat. Když mu bylo jedenáct, poprvé mě porazil. A už tenkrát výborně servíroval. Vždycky mi říkal: Tatínku, když se míček správně nadhodí, tak už se prakticky servis nedá zkazit. On si míček nikdy nenadhazuje vysoko, ale udeří ho přesně na vrcholu. To je rozhodující."

Bar All England Clubu se zaplnil. Déšť hnal každého dovnitř. Paní Tannerová se ustaraně rozhlížela kolem, jako by se bála, že za chvíli jejich Roscoe zmokne.
"A jak jste prožil jeho Wimbledon s Borgem?"
Šedesátníkovi naskočily vrásky. "Roscoe prohrál snad největší zápas svého života. Ale byl to nádherný zápas. Víte, pro celou Chattanooogu to byl velký den. Můj otec a matka ještě žijí, a když se Roscoe probojoval do finále, tak jsem jim volal domů. Víte co mi řekli? Leonarde, Roscoe je fantastický, zápasem žilo celé město. Byl jsem na syna hrdý, to mi věřte."

I reportérovi proletělo hlavou finále z roku 1979. Dvě hodiny a devětačtyřicet minut roztleskávali ústřední dvorec. "V konci jsem už nervozitou nemohl držet raketu, tak jsem se bál o osud toho zápasu," tvrdil potom šťastný Björn Borg. A Roscoe Tanner? Přesmutně přidával: "Kdykoli se světovou jedničkou a ještě navíc na světovém turnaji číslo jedna a dokonce ve finále hrajete pět setů, máte stejnou šanci vyhrát jako prohrát. A to je příjemný pocit, ne?"

Reportér mechanicky prolistovával blok s poznámkami. Na jedné ze stránek našel nedávný rozhovor s Tannerem. Vybavoval si větu po větě. "Nevyhrávám už zdaleka jenom servisem, a to mě těší, Taky vracím, lepší se moje mezihra a myslím si, že se i líp pohybuju. Snažím se běhat za každým míčem. Dřív jsem si často říkal: To nedoběhnu, a tak jsem zůstal stát. Teď se vydám za každým míčem - hodně jich doběhnu. A taky jsem si hodně četl o některých špičkových hráčích v jiných sportech, o jejich vůli. Třeba takový Pete Rose. určitě nepatří k nejnadanějším basebalistům, ale dře a dává té hře všechno. Já taky musím s tímhle předsevzetím chodit na kurt a všechno ostatní hodit za hlavu. Ne, to neznamená, že člověk pokaždé vyhraje, ale určitě to znamená, že ten druhý musí sehrát dobrý zápas, aby vás porazil."

Venku zatím přestalo pršet. Novinář poděkoval a zvedl se.
"A na toho našeho zetě nezapomeňte, vždyť Roscoe je pořád mezi nejlepšími tenisty na světě. A víte, jak je svět velký? Já to poznala, když jsem k vám letěla ze Států."

Bar All England Clubu se vyprázdnil. "Tak se půjdeme taky podívat, Anno." Přikývla a vyšli. Za pár dní pak Tanner s Connorsem prohrál ve čtvrtfinále, ale jeho smutek do Chattanoogy třeba ani nedolétl. Hráči jako on totiž dělají tenisem mnohem víc radosti.