René Lacoste: Krokodýl

Za pár dní zavolal otec patnáctiletého Reného k sobě do pokoje.
"Provedl jsem něco, tatínku?" řekl bázlivě. Byl takový. Tichý, uzavřený, samotář. Mezi kluky moc nechodil.
"Pojedeš do Anglie, René. Musíš se naučit anglicky."
"Jak myslíš, tatínku," odpověděl pokorně.
"Jenom ti to prospěje a přijdeš mezi lidi."
"Jak myslíš, tatínku." Jeho tichá odpověď se nesla pokojem s drahým nábytkem, odrážela se od obrazů starých holandských mistrů a René pomalu odcházel. "Ještě něco, tatínku?"
"Pojedeš příští týden."

Za týden stál mladý René v hale, kolem několik kufrů, po schodech kráčel jeho otec. V ruce novou tenisovou raketu. "René, copak můžeš jet do Anglie bez rakety? V Londýně mají velký turnaj, mezinárodní mistrovství země, ale říkají mu prostě Wimbledon, Charles William Renshaw ho vyhrál celkem sedmkrát. Vím, že tohle nedokážeš, ale když budeš mít volno, hraj tenis." A pak ještě mrkl na matku, oba dobře věděli, že Renému může pohyb jenom prospět. Domácí lékař jim často připomínal, že jejich syn není úplně zdravý.

René se v Anglii pilně učil řeč, ale stále víc myslel na tenis. Na travnatých dvorcích trávil všechen volný čas, o nic jiného se nezajímal. Otec mi dal ten nejlepší dárek na cestu, pomyslel si několikrát a začalo mu být líto, že tenis neznal dřív. Hned jak přijede domů, musí se mu věnovat pořádně.

"Tatínku, ta hra se mi moc líbí," řekl, když se po půlroce vrátil zpátky. Matka ho objala.
"Prospělo ti to, René."
"Jsem rád, že se ti tenis líbí, a jestli chceš, řeknu panu Darsonvalovi, to je vynikající profesor tenisu."
"Byl bych moc rád, tatínku."
Od té doby začal René Lacoste trénovat pod vedením jednoho z nejlepších francouzských učitelů tenisu.
"Naučit se tenisovým zásadám, to znamená určit si ten nejlepší vyhovující styl," řekl mu trenér hned na začátku. "A jenom ten, kdo má tenisový instinkt v krvi, je na tom dobře. Ale musí ho rozvíjet." Stáli u tenisového dvorce a trenér vyzval Reného, ať mu ukáže, co dovede. Hned poznal, že Lacoste je velký talent.
"Jen by potřeboval zesílit," řekl pak večer otci.
"Právě proto začal hrát tenis."
"Ale kdo chce hrát na výborné úrovni, ten k tomu taky potřebuje velkou sílu."
"Tak daleko, pane Darsonvale, snad René nepomýšlí. Lékař nám doporučil, aby se hodně pohyboval, proto začal s tenisem."

René hrál tenis prakticky pořád. Dlouhé hodiny vydržel stát u tréninkové stěny a učil se údery.
"Je slabý, nevydrží to," řekla jednou po večeři matka otci.
"Nebojím se o něj, kromě toho mu teď nemůžeme tenis zakázat, když jsme mu ho zpočátku sami nabídli."
Když mu to pak otec řekl, byl ještě tvrdohlavější. "Už je to víc než dva roky, co jsem začal. A nepřestanu."

Za rok a půl se pak dostal do finále Wimbledonu. Nastupoval vždy v široké kostkované čepici na hubené hlavě, na rtech strnulý, ne právě příjemný úšklebek. "Podívejte se, jak je úskočný," říkali ti, kteří ho neznali. Ti druzí dobře věděli, že za tou maskou skrývá rozpaky. Jako by se styděl, že se tenis tak dobře naučil. Borotra vyhrál 6:1, 3:6, 6:1, 3:6, 6:4, ale Lacoste byl spokojený. Vždyť ani nečekal, že se tak daleko probojuje. Jeho velké chvíle stejně musely přijít. Veškerý volný čas při turnaji trávil ve Wimbledonu. Zapisoval si do notýsku, jak jednotliví tenisté hrají, jaké mají slabiny, a podle toho pak vždy určoval taktiku. Ne, nikdy ji nezměnil. Věřil jí, přesvědčený, že mu musí přinést úspěch. Psal se rok 1924, světovému tenisu kraloval Tilden a ve Francii začali jeho velikosti dorůstat Borotra, Cochet, Brugnon i Lacoste. Borotra šarmem dokázal strhnout davy k výbuchům aplausu, Cochet vyvolával nekonečné ovace svými technickými kouzly, Lacoste byl na dvorci příliš jednoduchý, skoro prostý. Nevyhlížel nikdy jako hrdina, kterému donekonečna tleskají nabité tribuny. Ale byl z nich nejpilnější.

"René, někdy se mi zdá, že ani nemáš z té hry radost," řekl mu jednou Pierre Gillou, nehrající kapitán francouzského týmu Davisova poháru.
"Ta moje radost není vidět, ale já o ní vím," odpověděl.
"Pak je k ní ale hrozně složitá cesta, nemyslíš?" Kapitán Gillou tenis miloval, brzy poznal, že Lacoste se zařadí k tenisovým hvězdám Francie.

V roce 1925 se mezinárodní mistrovství Francie prvně hrálo na dvorcích Rolanda Garrose (a "Roland Garros" je také od té doby jeho synonymem). Tam na Lacosta čekal Borotra, sedmadvacetiletý útočník, který se nebál jít k síti. Jenom loby ho porazím, říkal si pořád Lacoste a nepřestal trénovat. Vyplatilo se mu to. Vyhrál 7:5, 6:1, 6:4, navíc se (s Borotrou) stal i mistrem ve čtyřhře. Bylo mu dvacet, ale patřil k nejpřemýšlivějším tenistům, na všechny soupeře se díval pátravýma očima, hledal jejich slabiny a většinou je našel.
"Ten René nás ale rentgenuje, někdy mám dojem, že si mě i s raketou strká pod mikroskop," tvrdil často Borotra.

V tom roce se znovu potkali ve finále Wimbledonu. Lacoste v semifinále porazil Australana Andersona 6:4, 7:5, 6:1, Borotra ve finále vyhrál jen třetí set. Znovu byli nejlepší ve čtyřhře, ale sestavovatel žebříčků Wallis Mayers z Londýna přesto dal Lacosta ve světovém pořadí až na čtvrté místo. Snad nejvíc ho ovlivnilo, že Francouzi ve finále Davisova poháru ve Filadelfii proti (prvním třem) Američanům neuhráli ani bod, ačkoli Lacoste už měl na Tildena dva mečboly! Vedl 2:0 na sety, ve třetím pak 5:3 a při Američanově podání 40:15. Ale dvakrát zaúřadoval rozhodčí... Tehdy však začala Lacostova cesta k titulu nejlepšího světového tenisty. "Tilden je i v Americe k poražení," řekl po zápase Maxi Decugisovi, nehrajícímu francouzskému kapitánovi.

Pak celá francouzská tenisová reprezentace hrála na turnaji v Bostonu, kde k první ceně patřil i živý krokodýl. Lacoste s ním vyhrál i přezdívku, která podle francouzských novin vyjadřovala nejpřesněji jeho povahu. "Je tichý, trpělivý, ví, kdy má udeřit. Přesně takový je i krokodýl."

Úspěchy ho ani v nejmenším neodradily od tréninku. Dál ho zajímalo jen přesné vracení míčů. "Je jako gumová stěna," začalo se šuškat mezi hráči, a nebýt už Krokodýlem, říkali by mu Gumová stěna. Vynalezl i nahrávací stroj, kterému přesně naordinoval údery. Vždyť sotva kdo jiný než ta studená hmota by měl trpělivost s ním trénovat.

V roce 1926 opět mušketýři odjeli do Filadelfie za svým pohádkovým snem. "Dají se vůbec Američané doma porazit?" ptaly se francouzské noviny před finále Davisova poháru. Johnston v prvním zápase Lacosta porazil, prohrál i Borotra s Tildenem, Francie už byla skoro na kolenou. Definitivně ji však srazila až čtyřhra. Nadešel poslední zápas utkání, nastupoval Lacoste proti světové jedničce Tildenovi, který nerad prohrával doma, a v Davisově poháru byl prakticky neporazitelný. Lacoste byl ale trpělivý, Tildenovy útoky pomalu slábly a Francouz vyhrál 4:6, 6:4, 8:6, 8:6. "Lacoste ukázal, že cesta k vítězství v Davisově poháru existuje. Tilden se musel sklonit před Lacostovou přesností," psali novináři do svých komentářů a Američané přidávali, že se blíží velká éra francouzského tenisu. Lacoste navíc ještě vyhrál Forest Hills a stal se tak druhým Evropanem, kterému se to podařilo. (Prvním byl v roce 1903 Angličan H. L. Doherty.) A ti, kteří tipovali, že se René Lacoste stane v roce 1926 prvním hráčem světového žebříčku, měli pravdu.

"Ne, v žádném případě nejsme favorité, Američané obhajují Davisův pohár na domácí půdě, ale už to nebudou mít tak jednoduché. Konečně, máme ve svém týmu nejlepšího hráče světa Lacosta, i když Tilden bude ovšem toužit po odvetě," prohlásil za rok před odjezdem do USA nehrající francouzský kapitán Gillou. Lacoste předtím vskutku ve finále Roland Garros porazil Tildena až po pěti setech, ale sám sobě dokázal, že výhra z minulého roku nebyla náhodná. "Už si na něj našel recept a teď to bude mít vždycky těžké," říkalo se po finálovém zápase, třebaže poslední set Francouz vyhrál až 11:9.

Byl začátek září roku 1927, ve finálovém utkání Davisova poháru ve Filadelfii nastupovali k první dvouhře Johnston a Lacoste. Francouz chtěl malému Američanovi vrátit porážku z minulého roku. Odveta netrvala dlouho. Za čtyřiapadesát minut běžel Malý Bill Johnston k síti, aby Lacostovi podal ruku. Francouz vyhrál 6:3, 6:2, 6:2. Ale Tilden v další dvouhře porazil Cocheta 6:4, 2:6, 6:2, 8:6 a bylo vyrovnáno. "Čtyřhra všechno rozhodne. Velký Bill vyhraje obě dvouhry," říkali domácí fanoušci a věřili, že Tilden ve Filadelfii oplatí porážku Lacostovi z Evropy. Po pětisetové bitvě vyhráli čtyřhru Američané, vedli tedy 2:1 a tenisová Amerika si myslela, že Davisův pohár zůstane zase doma. "Lacoste přece nemůže pořád nad Tildenem vyhrávat, navíc je mu teprve dvaadvacet, psychické zatížení bude silnější než touha po vítězství." Pesimisté na druhé straně připomínali Tildenových čtyřiatřicet i to, že ztratil hodně sil ve čtyřhře.

Lacoste začal dvojchybou. Že by byl opravdu nervózní? Ale ne, brzy vedl 5:1, stále se tlačil k síti a Tilden ho nestačil prohazovat. Američan jako by si uvědomil, že jedině útokem může porazit toho stále se šklebícího Francouze. Ale Lacoste cítil i ohromnou odpovědnost. Jedině jeho vítězství mohlo ještě dát francouzským barvám naději. Druhý set však vyhrál útočící Tilden 6:3.

"Neboj se, nebude pořád útočit, nemůže to vydržet," říkal kapitán Gillou Lacostovi. Buď trpělivější, čím delší budou výměny, tím větší máš naději, že vyhraješ."

Lacoste začal přesně rozdělovat údery, na Američanův kurt putovaly krátké i dlouhé míče. Jeho jistota začala Tildena znervózňovat. Snad cítil, že se pomalu a jistě blíží jeho tenisová smrt a že tenhle zápas určitě nevyhraje. Vyčerpaný prohrál třetí set 3:6, ve čtvrtém už Lacostovi stačilo jen vracet míče na jeho polovinu dvorce.
"Jen nic nesmíš uspěchat, nemysli si, žes už vyhrál." Pierre Gillou trpělivě vysvětloval Lacostovi taktiku, sám cítil, že René má osud zápasu ve svých rukou. Tilden prohrál poslední set 2:6. Z tváří mu vystupovala únava.
"Měl jsem přece jen výhodu, že jsem nehrál čtyřhru," řekl Lacoste po zápase novinářům.
"Už jste vyhráli Davisův pohár?" zeptal se jeden z nich Lacosta.
"Dal jsem si za úkol vyhrát dvě dvouhry, a jak dobře víte, za dva body vám ještě nikdo Davisův pohár nedá."
"Ale Cochet je proti Johnstonovi velkým favoritem."
"Kéž byste měli, pánové, pravdu! Francie by vyhrála Davisův pohár prvně v historii.

Lacoste se zvedl a šel se sprchovat. Když přišel zpátky na ústřední dvorec, vyhrál Cochet první set 6:4. Pak Američan vyrovnal. Závěr ale patřil Cochetovi - 6:2, 6:4 a Francie celkově zvítězila 3-2.

"Davisův pohár prvně do Paříže," telefonovali novináři a všichni uznale hovořili o Lacostovi. Ano, nikdy ho neoslavovali, ale vždy uznávali. Takový byl jeho osud. A všichni, kteří ho viděli, tvrdili, že právě on udrží Davisův pohár v pařížském sejfu co nejdéle.

Po tom finále porazil Lacoste Tildena ještě jednou. V rozhodujícím zápase Forest Hills 1927 mu nedopřál ani set: 11:9, 6:3, 11:9! Šestkrát za sebou byl Tilden ve Forest Hills nejlepší, od roku 1920 tam kraloval, ale Francouz mu teď titul vyrval a o rok později obhájil! A znovu byl nejlepším světovým hráčem.

V roce 1929 vyhrál Lacoste ještě Roland Garros, ale pak ho začalo bolet na plicích.
"Musím si odpočinout, moc jsem trénoval," řekl nehrajícímu kapitánovi, "nic to nebude."
Lékařský nález však zněl vážně. Těžký zápal plic.
"Borotra i Cochet byli velcí, ale Lacoste - to byla vždycky jistota. Byl to náš symbol tenisové jistoty. A najednou nám chybí," napsaly francouzské noviny před finále Davisova poháru v Paříži. "Doufejme, že nemoc odejde stejně rychle, jak přišla."

René Lacoste však opustil tenisovou scénu na dlouhý čas. "Vím, že už nikdy nebudu takový, jaký jsem byl," prohlásil smutně. A v roce 1932 se vrátil na dvorce zcela jiný Lacoste. Bez jistoty, bez jiskry. V prvním kole Roland Garros sice ještě porazil Krásného, ale pak jasně prohrál s Leem. "Skončil jsem, navždycky jsem skončil," řekl potom a na nějaký čas přijal funkci nehrajícího kapitána francouzského týmu Davisova poháru. Francouzský tisk to komentoval: "Škoda, že Krokodýl Lacoste už nemá tak ostré zuby."