Zakopalová označila porážku od Šarapovové za příliš krutou
"Na to, jaký ten zápas byl, si myslím, že výsledek je pro mě strašně krutý," řekla devětadvacetiletá tenistka. Důležité prý bylo i to, že jí v některých chvílích chybělo štěstí. "Měla jsem tam dva sporné míče, které byly asi milimetr za," řekla Zakopalová, která Šarapovovou potrápila hlavně na začátku druhého setu. "Ale je to výborná hráčka. Když s ní promarním šance, je těžké se zas vrátit zpátky," prohlásila.
Podle ní pátá nasazená Ruska výborně returnovala, především pak, když se Zakopalové nedařilo první podání. "Ona vyvíjí takový psychický tlak. Když člověk nedá první servis, tak se posune hodně do kurtu a opravdu do toho jde na maximum. Ale to je její hra a dělá to dobře," prohlásila. Hlasité výkřiky, kterými Šarapovová provází své údery, jí nevadily. "Já se tak soustředím, že to nevnímám. Je to její věc. Mě to neruší," uvedla Zakopalová.
Rusku považuje za favoritku celého turnaje, pokud tedy bude nadále hrát dobře. "Ale k její hře také patří, že může udělat hodně chyb," připomněla Zakopalová, jež mezi kandidátky na celkové prvenství řadí i krajanku Petru Kvitovou. "Letos hraje opravdu výborně, je levačka a to je na trávě strašně důležitý. Pokud bude hrát dobře, tak jí věřím, že může jít hodně daleko. Určitě je to jedna z favoritek," dodala.
Varovala ale před soupeřkou Kvitové v osmifinále, Belgičankou Yaninou Wickmayerovou. "Může být hodně nepříjemná. Ale v této fázi pak už je tam každý hodně těžký. Ale Petra je určitě jedna z těch, kdo to může vyhrát," dodala a Kvitovou označila i za lepší hráčku, než jsou v současnosti sestry Serena a Venus Williamsovy. "Je možné, že se (Američanky) zlepší. Ale zatím si myslím, že nejsou úplně na to, aby to vyhrály," řekla Zakopalová.
Sama byla se svým celkovým vystoupení ve Wimbledonu poměrně spokojená, přestože se nedostala do osmifinále jako loni. "Jsem určitě ráda, že jsem se dostala do třetího kola. Před Wimbledonem jsem se trochu trápila a vypadla jsem několikrát v prvním kole. Doufám, že mi to dodá sebevědomí," řekla.
Komentáře
V tenisu kamarádství nehledejte
Tři zamilovaná jídla, dvě stě párů bot, ale hlavně obrovská porce talentu podpořená vůlí a bojovností. To je velká česká tenisová naděje z malého Sokolova. Má za sebou finále slavného Roland Garros a před sebou... Teď Wimbledon a pak možná skvělou kariéru.
Pacek - Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste jako čtyřletá vzala poprvé do ruky dětskou tenisovou raketu?
Vondroušová - Ne, na tenhle moment si vůbec nepamatuji, ale vím že mě k tenisu přivedl táta, který hrál u nás v Sokolově amatérsky a zpočátku se mnou jezdil po turnajích.
Pacek - Od kdy si už své tenisové začátky pamatujete?
Vondroušová - Vybavuji si, že jsem hrála v Praze na Štvanici mistrovství republiky, ale to by ještě dětský minitenis, tehdy mi bylo asi sedm let. Pak jsme tam začali jezdit v mých devíti nebo deseti, protože si mě tady všimli. To jsem ale dojížděla ze Sokolova zahrát si třeba jenom jednou v týdnu. Tak to bylo až do mých čtrnácti, kdy jsem na Štvanici přešla naplno.
Pacek - Vy jste ale nebyla typické tenisové dítě, které za dohledu svěřepých rodičů dnes a denně mlátí do tenisáku.
Vondroušová - Vůbec ne, dělala se také atletiku, hrála jsem florbal i fotbal. Naši nechtěli, abych se věnovala jenom tenisu, tak mě dali na víc sportů. Bylo to od nich cílené, abych získala všestrannost.
Pacek - Kdy bylo jasné, že se budete naplno věnovat tenisu?
Vondroušová - Bavil mě nejvíc. A pak mi při fotbale zlomili nos. Tedy zlomil mi ho při hře trenér - já se sklouzla, on mě chtěl přeskočit a trefil mě do nosu.
Pacek - Hrála jste fotbal ve smíšeném žákovském družstvu, kde byly kde jsou kluci i holky?
Vondroušová - Tam byli sami kluci a já, jediná holka. Od toho zlomeného nosu jsem už ale na fotbal chodit nechtěla, protože mi to nepřišlo moc bezpečné. Taky jsem postupně začala dojíždět na Štvanici, takže na ostatní sporty už nezbýval čas.
Vondroušová - Nikdy, naopak jsem vždycky chodila na tréninky ráda. Některé děti jsou ještě malé a už hrozně trénuji a je toho pak na ně moc, tenis je netěší. Právě tohle naši nechtěli, aby mě to třeba nepřestalo bavit. A tak jsem v Sokolově hrála jen tak dvakrát třikrát týdně po hodině. Pak mi v Praze na Štvanici říkali, že musím začít hrát víc, že tohle je málo.
Pacek - Tenisoví fanoušci si pochvalují, že vaše hra je jiná než většiny ostatních hráček, pestřejší, zajímavější, nepálíte jen rány od základní čáry. Takhle šikovně už jste hrála odmala?
Vondroušová - V Sokolově jsem měla trenéra Jana Fuchse, který to tak na mě hrál při trénincích a já lítala po celém kurtu. Také jsme spolu často hrali čtyřhru. Myslím, že tam to začalo. Učil mě, abych nehrála jenom odzadu, abych často chodila na síť, hrála voleje a zkoušela všechno možné. Na Štvanici jsem zároveň trénovala s paní Magdalénou Zemanovou, to byli v dětství pro mě klíčoví lidé.
Pacek - Jak se stalo, že si vás v patnácti vzal na starost Jiří Hřebec, kdysi jeden z nejlepších československých tenistů?
Vondroušová - Na Štvanici jsem trénovala s jiným trenérem, ale pak už to úplně nešlo, takže jsem hledala náhradu. Hlavně jsem chtěla, aby to byl člověk z klubu, tedy z ČLTK, abych nemusela dojíždět někam jinam. A pana Hřebce jsem si za trenéra přála.
Pacek - Pamatujete si na první trénink, kde vás vedl?
Vondroušová - Velmi dobře. Cítila jsem k němu obrovský respekt a snažila se, aby to bylo ode mě super. O to víc mě překvapilo, jak jsme si brzy lidsky sedli, vždyť je o hodně starší. Nakonec mi na Štvanici dělal nejen trenéra, ale vlastně i druhého tátu. Nikdy jsme spolu za ty roky neměli žádný spor, žádnou nepříjemnost, prostě nic. A funguje to doteď!
Vondroušová - Vůbec ne. Je přísný, to zase jo, chce, aby lidi makali, ale že by někomu nadával, na někoho ječel, to ne, takový není. Vážím si ho jako člověka, vím, že dokázal v tenisu velké věci. A i to mi pomohlo v tom, abych ho tolik respektovala a aby nám to spolu klapalo. Věřte mi, pan Hřebec je pro mě opravdu velká autorita! Naučil mě toho hrozně moc i mimo kurt.
Pacek - Co například?
Vondroušová - Má spoustu zkušeností, zažil při tenisu nejrůznější situace. My se o tom spolu po tréninku bavíme. Třeba mi radí, ať si při hře tak nepřipouštím ty vyhrocené momenty, říká mi "Podívej, ty lidi, co tady jedou okolo v tramvaji, tak vůbec netuší, že má zrovna teď na kurtu někdo mečbol, tak to tolik neprožívej." Všechno bere sportovně, vítězství i prohry.
Pacek - Pomohlo to?
Vondroušová - Určitě. Já to dřív skutečně až moc prožívala, on mě dost uklidil.
Pacek - Nebylo vám pak líto, že s vámi nechtěl jezdit po světě na turnaje?
Vondroušová - Docela ho chápu, v minulosti, když byl mladý, toho hodně procestoval. Teď už má svůj věk a také patnáctiletou dceru, se kterou chce být doma, tomu rozumím. Na Štvanici pro mě udělal hrozně moc, byl se mnou na pár turnajích, ale víc už jezdit nechtěl. Měla jsem potom problémy na to cestování někoho najít. Minulý rok byl v tomhle dost chaotický, ale pak se domluvil Herňa (trenér Jan Hernych, poznámka autora roz.) a s ním to nakonec všechno klaplo.
Vondroušová - Ono to bylo tím, že jsem pořád chtěla mít na Štvanici pana Hřebce a potřebovala jsem někoho na cesty. A takhle se to každému nelíbilo, chtěli se mnou hrát i na Štvanici. Druhým problémem byly finance. Prostě si říkali o hodně peněz. Hrála jsem teprve rok velký tenis a oni chtěli za trénování měsíčně strašné částky. Tolik jsem si nemohla dovolit jim platit, protože se na to ještě neměla vyděláno.
Pacek - Povězte mi, jaký je zvyk - platí se trenérovi pevná gáže, nebo bere procenta z peněz, které si vyděláte na turnajích?
Vondroušová - Většinou to bývá obojí, základní plat a k tomu ještě nějaká procenta od určitých kol, do kterých postoupíte.
Pacek - Jak jste se v tom coby nezkušená dívka ze Sokolova zorientovala?
Vondroušová - Hodně jsem se o tom bavila s panem Hřebcem a ještě s mámou, jenže ta do toho taky moc neviděla. Byly jsme tím vším dost překvapené, ale pan Hřebec se v tom naštěstí vyzná, takže mi radil a pomáhal. A člověk se také rozhoduje podle svých pocitů. Když mám z toho druhého dobrý dojem, tak ho ráda zaplatím, jenomže když vidím, že to nefunguje a že s ním nejsem spokojená, tak mu přece nebudu dávat ty velké peníze.
Pacek - Jak početný je nyní tým okolo vás?
Vondroušová - Začalo to panem Hřebcem, ten mi doporučil kondičního trenéra Michala Vágnera, potom se přidal Herňa a teď mám i svého fyzioterapeuta Martina Janouška a ještě budeme spolupracovat s lékařem fedcupového družstva Vlastimil Voráčkem.
Pacek - Kdo z nich s vámi cestuje po světě k turnajům?
Vondroušová - Zatím jenom Herňa.
Vondroušová - Časem bude potřeba, aby se mnou jezdil i kondiční trenér a fyzioterapeut.
Pacek - Pokud se budete častěji probojovat až do finále jako v Paříži, tak jejich služby určitě využijete. Tam vám prý pořádatelé Roland Garros v závěru turnaje dokonce přidělili bodyguarda.
Vondroušová - Ne jen jednoho, ale hned dva, ženskou a chlapa. Nehnuli se u nás, ani když jsme někam přejížděli autem, to nás pak doprovázeli v těsné blízkosti na motorce.
Pacek- Před časem jste promluvila o odporných až hrozivých vzkazech, které dostáváte po prohraných zápasech. Píšou vám je rozezlení lidé, kteří vsadili peníze na vaše vítězství. To musíš s člověkem zamávat.
Vondroušová- Teď už ani ne, ale zprvu, kdy jsem začínala hrát první turnaje dospělých, tak jsem z toho byla hodně překvapená. Bylo to divné, já hrála na menších turnajích, na které oni dost sázejí a chodily mi z různých koutů světa opravdu hnusné zprávy, obvykle psané anglicky. Už jsem si ale zvykla a nějak zvlášť to neřeším.
Pacek - Nenahání vám to přece jen strach?
Vondroušová - Zatím ne, snažím se to nevnímat a vyhýbat se tomu, ale určitě to není příjemné.
Pacek - Ve svém osobním týmu máte samé muže. Jak to snášíte, nepotřebovala byste se občas vypovídat s nějakou ženou?
Vondroušová - Já mám kolem sebe docela hodné chlapy a když potřebuji, mám mámu a ségru, se kterými jsem v kontaktu skoro denně. Voláme si, píšeme, takže o holky nemám nouzi. A když přijedu domů do Sokolova, tam jsou vlastně samé ženské - máma má sestru, babička má dvě sestry. Samozřejmě, když jsem někde třeba měsíc, už je to dlouhé, ale teď jsou turnaje po Evropě, takže za mnou může máma se sestrou občas přiletět.
Vondroušová - To ne, v tom problém není. On taky hrával tenis, známe se ze Štvanice. Je mu dvaadvacet, zvládáme to a taky za mnou někdy přiletí, když si vezme v práci volno.
Pacek - Účasti ve finále Roland Garros jste vydělala hodně peněz. Je to velká pomoc pro vaši další kariéru?
Vondroušová - Teď to bude určitě příjemnější, mám klid, vím, že můžu vzít s sebou na další turnaje, koho chci, být tam, jak dlouho chci. Můžu zaplatit to, co pro svůj tenis potřebuji, aniž bych musela koukat na to, co to bude stát. Prostě už nemusím tolik počítat.
Pacek - Mluvíte výborně anglicky. To jste se ve škole tak pilně učila?
Vondroušová - Je to spíš tím, že jsem už odmala hodně cestovala. Když mi bylo osm, jeli jsme na týden do Irska a tam bydleli v rodinách, kde jsme se museli nějak domluvit, nic jiného nám nezbývalo. Díky tenisu jsem se venku kamarádila a mluvila s jinými dětmi, hodně mi pomohlo, že se často dívám na anglicky mluvené filmy. Angličtinu jsem se samozřejmě taky učila ve škole. Po základce jsem dělala v Sokolově obchodní akademii, jsem na končící čtvrťáku, ale maturitu ještě nemám. Měla jsem k ní jít teď, ale nestihla jsem to.
Pacek - Co vás kromě tenisu ještě baví?
Vondroušová - Mobil. Jsem pořád na telefonu. Ale vážně, jakmile mám chvíli čas, tak moc ráda jedu domů do Sokolova, snažím se být s rodinou, co to jde. A také se vždycky těším na našeho úžasného dvouletého mopse, jmenuje se Brownie.
Pacek - Prý docela dost čtete dokonce vás baví historie.
Vondroušová - Je to tak, čtu si hodně třeba o druhé světové válce, o koncentrácích. Teď mám rozečtenou knížku Mengeleho děvče. Ráda koukám i na filmy o té době, ale víc než hané příběhy mě baví válečné dokumenty.
Pacek - To pro vaše vrstevníky určitě není typická záliba, oni často ani moc nevědí o tom, co se dělo v roce 1968 nebo během listopadu 1989.
Vondroušová - Nevím, jestli to ví všichni, ale já jo. Ve škole se to vyučuje.
Vondroušová - Jo dobré, byly to nějaké těstoviny. To už jsou asi tři rok, když se nás při natáčení náhodou ptal, co tady nejčastěji jíme. Víte, já ale jím tak tak tři jídla pořád dokola. Jsou to těstoviny, palačinky a... A pak už nevím. Aha, ještě snad kuře s rýží. Nejradši mám ty palačinky, po Roland Garros jsem se odměnila a snědla jich asi tisíc!
Pacek - Jaký další dárek jste si po skvěle odehraném pařížském turnaji ještě dopřála?
Vondroušová - Vlastně nic mimořádného, jako dárek jsem si byla trošku nakoupit. Pořídila jsem si novou kabelku a nějaké oblečení. Ale boty jsem si tentokrát nekupovala, mám jich hodně, teď mi nějaké zase přišly domů.
Pacek - Hodně? Kolik asi?
Vondroušová - Nevím, opravdu nevím. (směje se)
Pacek - Desítky? Nebo víc?
Vondroušová - No desítky to nejsou, je jejich víc.
Pacek - Chápu, zřejmě máte jako jiné ženy slabost pro krásné dámské lodičky na podpatku.
Vondroušová - Kdepak, lodičky mám asi jenom dvoje. Zato různých tenisek tak odhadem dvě stě párů.
Pacek - Mnozí mladí sportovci, hlavně fotbalisté nebo hokejisté, když dostanou velké peníze, si hned běží koupit nějaké luxusní auto. Vy jste po něčem takovém nezatoužila?
Vondroušová - Ani ne. Teď ale budu kupovat auto domů našim - hlavně tátovi, který má auta rád, udělá nový Bavorák radost.
Vondroušová - Nebude , ví o tom, půjde si auto vybírat se mnou. Ať si ho pěkně vyzkouší a vybere podle svého, to je lepší, než abych ho kupovala jenom já sama.
KONEC ROZHOVORU
Komentář redaktora Packa: Její svět
Můžu si dát ještě větrník než na to vlítneme? zeptala se po rozhovoru a před focením na pražské Štvanici. Zřejmě si ty dvě vyhrazené hodiny potřebovala něčím osladit. Což o tom, mluvila ochotně, odpovídala bez váhání, ale bylo na ní vidět, že tuhle část své tenisové profese bere spíš jako povinnost, která buduje její image a marketingovou cenu. Na kurtu, s rodinou, kamarády nebo na Instagramu to má určitě o hodně radši.
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.
Registrace nového uživatele