Vitas Gerulaitis: Disco-Vitas

"Tím, že mě nechal hrát, mi konečně i on dal šanci vyhrát nějaké peníze, víte, nikdy jsem s Borgem nevyhrál," prohlásil po zahájení turnaje Vitas Gerulaitis a každý si myslel, e moc daleko nepostoupí. Vždyť v Madison Square Garden nastupovali Connors, McEnroe, Vilas, Clerc, byl tu i Tanner a Teltscher, který se začal prosazovat. Teď už o tom nehodlá přemýšlet. Postoupil do finále a na místo náhradníka se podle jeho mínění mělo navždy zapomenout.

"Pane Gerulaitisi, čekám tu na vás už hodinu." Novinář se postavil a nepustil ho ke slovu. Tenista ale rychle popadl kabelu, rakety a pospíchal k výtahům.

"Nezlobte se, teď na vás nemám čas. Musím si odpočinout."
"Ale vždyť se o vás říká, že jste jediný hráč, který nemusí spát."
Gerulaitis se zastavil. "Vy si to myslíte taky?" Udělal pár kroků. "Tak co, myslíte si to taky?"
"Jen dvacet minut."
"Znám ty dvacetiminutové rozhovory. A nezlobte se, zítra hraju nejdůležitější zápas svého života. Víte, co to je, dostat se do finále Masters?"
"Proto chci s vámi mluvit."
"Že jsem se tam dostal jako náhradník, slyším to ze všech stran."
"Však je to taky pravda."
"Pane, už to nemíním poslouchat. Porazit Borga v pětasedmdesátém v semifinále Wimbledonu, byl bych možná právě v tom zápase získal proti němu potřebné sebevědomí. Prohrál jsem v pátém setu 6:7, ale klidně to mohlo být opačně!"
"Tak co, dáte mi dvacet minut?"

Gerulaitis nastupoval do výtahu, ale ještě stihl křiknout: "Za čtvrt hodiny jeďte do jedenáctého patra, je tam tréninkový kurt, tam mě najdete."

Supremový povrch v jedenáctém patře byl trochu pomalejší než ten v hale, a tak na něm moc hráčů netrénovalo. Gerulaitis přišel bez raket. "Ne, už nebudu hrát, Fred mi to nedoporučil." Australan Fred Stolle je Gerulaitisovým trenérem, sblížili se, když spolu kdysi hráli ligu měst za New York.
"Takže na mě máte čas?"
"Jenže na vás nemám ani v nejmenším náladu. Ale víte co? Vyndejte z magnetofonu pásek a po finále si pro něj přijďte. Nechám vám ho v recepci."

Strčil kazetu do kapsy plátěného saka a odcházel krokem manekýna. V minulém roce ho v Paříži vyhodnotili jako nejlépe oblékaného muže, dostal velké plátno s vymalovaným symbolem té soutěže - pánskými ponožkami. "Ti pánové z poroty asi budou chtít zadarmo lístky na Roland Garros," prohlásil tehdy Gerulaitis, když se v džínách loudal pro cenu.

Vyjel nahoru a zamkl za sebou. V rohu ležela kabela, vedle ní tenisky a propocená trička. Šel pomalu k oknu a díval se na město. Ne, nemá je rád. "Během roku nejsem v Americe déle než dva měsíce a snažím se být v tomhle městě co nejmíň. Je tu už moc smogu," prohlásil mnohokrát. Teď ho ale přivádějí do New Yorku i další povinnosti. Založil spolu s několika vynikajícími hráči v Central Parku tenisovou školu pro děti, které nemohou chodit do drahých tenisových škol. Ashe, Vilas, Evertová-Lloydová i Borg zde vyučují zadarmo, když mají jenom chvilku volnou. Hodně lidí to nemůže pochopit. Oni a zadarmo? Vždyť se dovedou o své startovní podmínky tak tvrdě poprat!

Najednou se rozpomněl na své dětství. Sundal si sako, hodil je přes dveře skříně, z kapsy vzal kazetu a strčil ji do magnetofonu. Mluvil potichu.

"I já jsem přece začal hrát ve veřejných parcích, ne, otec nikdy neměl peníze na to, abych mohl chodit do tenisové školy. Ale vedl mě ke sportu už odmalička, s tenisem jsem začínal v osmi. Právě otci vděčím za všechno. Narodil se v Litvě, když tam přišli Němci, musel do Německa na práci, po válce se s matkou odstěhovali do Ameriky. Začal jezdit jako řidič těžkých nákladních automobilů, toulal se po celých Státech, ale to se mu nelíbilo. Hledal dál, až dostal místo ve skladech. To už bylo lepší. Zpočátku jsme bydleli v Brooklynu a teprve když se nám začalo dařit líp, mohli jsme se přestěhovat do Queensu. Pak otec založil na Jamaica Avenue agenturní kancelář, a byli jsme z nejhoršího venku. Dokonce jsem mohl začít studovat.

Hrál jsem velmi dobře baseball a košíkovou, všichni kolem mě přesvědčovali, že hlavně v baseballu se určitě stanu hvězdou. Připomínali mi to i při maturitě, najednou jsem měl pocit, že je to důležitější než samotné zkoušky. Ale táta mi pořád říkal, že musím na Kolumbijskou univerzitu, chtěl ze mě mít studovaného člověka, pořád mi připomínal, co on zkusil v životě špatného a že já se musím mít líp než on. Musíš udělat univerzitu, pořád ho slyším, jaks mi tu větu vtlouká do hlavy. Univerzita, univerzita, byl to prostě jeho sen. Bylo mi šestnáct a vstoupil jsem na ni. A víte, na co nejvíc vzpomínám? Na hamburgry a na prázdnou kapsu. Tenis byl pro mě jen vynikající zábavou a příležitostí k proběhnutí. Že bych se někdy měl stát profesionálním tenistou, o tom nechtěl otec ani slyšet. Ale já se tenisu nechtěl vzdát, ani jednou jsem nepomyslel na to, že bych s ním měl přestat. Trénoval jsem, občas jsem vyhrál nějaký ten turnaj, ale až setkání s vynikajícím tenisovým pedagogem Harrym Hopmanem rozhodlo. Jedině v tenisu máte šanci něčeho dosáhnout, jedině tam se vám splní ty nejvyšší cíle, řekl mi tenkrát."

Na chvíli vypnul magnetofon, chtěl si odpočinout. Natáhl se na postel a hlavou mu proletěla ta chvíle, kdy šel oznámit rodičům, že se stane tenisovým profesionálem. Tehdy už hrála tenis i o rok mladší sestra Ruta. "Víš přece, že jsem vždycky toužil po tom, aby můj syn vystudoval univerzitu," řekl smutně otec. "Nechceš to ještě zkusit?" Vitas se však už rozhodl. V duchu stále slyšel Australanova slova. Možná jim úplně nevěřil, ale začal po té hře toužit.

Znovu zapnul tlačítko magnetofonu. "U výtahu jste, pane, mluvil o tom, že se o mně říká, že nemusím spát. Víte, že máte pravdu?" Usmál se, byl v pokoji sám a docela se mu líbilo vést dialog s reportérem, který teď jede do své redakce. "Vím, že většina mých velkých soupeřů, třeba Borg nebo Connors, je před každým důležitým zápasem už v deset hodin v posteli. Odpočívají, snaží se co nejvíc spát. Já jsem ale jiný, do dvou, do tří nikdy neusnu. Vím to, proto vyhledávám noční podniky a diskotéky, rád tancuju, prostě se musím bavit. To všechno mi přináší duševní uvolnění a potřebnou pohodu. A věříte, že se pak i víc těším na nové utkání? Ale mám ještě jednu vášeň. Hrozně rád piju colu. Představte si, že za den a noc jich taky dokážu vypít padesát. Nedávno jsem byl pár dní doma, jel jsem ke svému známému lékaři do Dallasu a ten se zhrozil. Padesát coca-col? Ty ses, Vitasi, zbláznil, řekl mi. Musím tu colu omezit, věřím, že to dokážu, i když lidé často říkají: Ten Gerulaitis je nedisciplinovaný, a možná si to myslíte i vy!"

Znovu zastavil magnetofon. Ano, je to pravda, myslí si to o mně všichni, řekl si jen tak pro sebe. Ale copak se dám srovnávat s Borgem? Pásek se znovu začal točit.

"Proč nás všichni přirovnávají jen k tomu Švédovi? Proti němu přece nikdy nebudu dostatečně disciplinovaný, je to živý stroj. Ten jeho přístup k tenisu by mě nikdy nebavil. Ale to přece přináší jeho celé duševní založení, jeho klidná, až ledová povaha. Borg obětoval tenisu úplně všechno, já sice taky, ale přece mám aspoň vnitřní pocit, že žiju víc než on. Hrát jenom tenis, to by mně nestačilo. Ale vraťme se k těm dětem. Víte, že jsem měl ohromný pocit, když jsem poprvé v Central Parku viděl děti, jak se učí tenis? Říkal jsem si, tam někdy taky stojí nějaký táta, který nemá na to, aby jeho kluk mohl chodit hrát tenis jinam, jako na to neměl můj táta. A pak jsem si říkal, že člověk přece musí mít mnohem víc zájmů než jenom vyhrávat. Třeba pomáhat druhým, a jestli má k tomu možnosti, tak je to dokonce jeho povinnost. Tak beru i svou funkci v newyorském Central Parku. A ta disciplína?"

Najednou se zarazil, jako by věděl, co by se ho reportér vzápětí zeptal. Snad kolem žádného tenisty nebylo ještě tolik fám a senzací. Dokonce se tvrdilo, že k okruhu jeho přítelkyň patří i dřívější manželka kanadského premiéra.

"Vím, je kolem mě hodně žen, ale můžu za to, že je mi jejich společnost nejmilejší? Samozřejmě to má i své nevýhody, moje jméno figuruje v různých skandálech. Třeba s Margot Trudeauovou. Ale stačilo k tomu jen to, že jsem se s ní jednou náhodně setkal v New Yorku ve Studiu 54. Mezi rozmluvou mi dala přečíst výňatky ze své nové knihy. Mimochodem, ta je podle mě moc dobrá, ale nic víc se nedělo. A vidíte, lidi měli novou senzaci, byly toho plné noviny. Jenže já si ve skutečnosti ani žádné skandály nesmím dovolit, protože mi je jasné, že tenista, který chce hrát ve světové špičce, se musí umět nejen dobře chovat, ale nesmí ani pít, ani kouřit. A jestli vám někdo bude říkat, že piju, tak můžete dát hlavu na to, že to není vůbec pravda. Alkohol a kouření prostě nejdou se špičkovým tenisem dohromady. Že mi říkají Disco-Vitas nebo Playboy, to už jsem si zvykl, ale kdyby o mně někdo tvrdil, že piju, tak bych se rozzlobil. Ne, není to pravda. A že ponocuju? Jsem už takový, jiný nikdy nebudu. Jsem na světě rád a hodně věcí se mi líbí. Proč bych zrovna já měl být brzy v posteli? A je mi jedno, jestli spím v noci nebo ve dne. Navíc mám výsledky, copak finále Masters nic není?

Zaklapl magnetofon, kazetu vyndal a hodil ji na postel. Měl pocit, že už nemá co říct. Ale pak si vzpomněl na Wimbledon. Rychle kazetu strčil zpět do přístroje.

"Ještě něco," řekl skoro zbrkle. "Někdy před usnutím přemýšlím, co bych dělal, kdybych vyhrál Wimbledon. A věříte, že docházím vždycky ke stejnému závěru? Své vítězství bych oslavoval plné tři dny a tři noci a myslel bych jen na ty nejnádhernější věci, které nám tenhle svět může nabídnout."

Druhý den, v neděli 17. ledna 1982 Vitas Gerulaitis v hale Madison Square Garden nastoupil k velkému finále své kariéry. Prohrál 7:6, 6:2, 6:7, 2:6, 4:6, třebaže ve třetím setu měl mečbol. Kdo ten okamžik viděl, určitě si musel říct, že kolem Gerulaitise běžela velká tenisová radost. Bohužel tak rychle, že na ni nestačil dosáhnout.