Strýcová o své cestě: Ve 20 letech jsem chtěla s tenisem skončit

Barbora Strýcová na konci března oslavila 34. narozeniny a kdyby letošní sezona nebyla přerušená pandemií koronaviru a normálně pokračovala, možná už byla plzeňská rodačka v tenisovém důchodu. Ve zpovědi pro behindtheracquet.com se rozhovořila o svém osobním životě a své cestě na pomyslný tenisový vrchol.

"Když mi bylo 12 let, musela jsem se rozhodnout mezi tenisem a krasobruslením. Nakonec jsem si vybrala tenis. Byla to moje volba, nikoli rodičů. Lidé si myslí, že my tenisté máme snadný život, ale vůbec to tak není, je zatraceně těžký. Není to jen o krásných hotelích a cestování na pěkná místa."

Strýcová byla nejlepší juniorkou světa, juniorskou mistryní světa a dvakrát ovládla juniorku Australian Open. Zpočátku šel přechod mezi dospělé skvěle. "Byla jsem v 16 letech juniorskou světovou jedničkou, během roku jsem se v žebříčku WTA dostala na 56. místo, jenže potom šlo všechno do háje."

Co se stalo? "Ve 20 letech jsem si procházela těžkými časy. Teprve ve 20 letech jsem se vdávala. Byla jsem strašně zamilovaná a vzali jsme se, přestože jsme se znali jen tři měsíce. Byli jsme spolu osm let. Oba jsme v tu chvíli věděli, že se bereme velmi mladí, ale tehdy jsme to skutečně chtěli," popisovala svůj vztah s německým tenisovým trenérem Jakubem Hermou-Záhlavou.

Proč už ve 20 letech chtěla s tenisem skončit? "Jako jedna z mála 20letých holek jsem už chtěla mít děti a ne pořád cestovat a hrát. Chtěla jsem ukončit kariéru. Už jsem nechtěla pokračovat, nezvládala jsem každý týden být na jiném hotelu a ani si nepamatovat číslo svého pokoje."

Najednou se jí v tenisovém světě přestalo dařit. "V juniorech jsem byla zvyklá vyhrávat, najednou to bylo pryč. Ptáte se proč, jestli nejste dost dobří nebo prostě na profesionální okruh nepatříte. Každý má takové myšlenky, najednou ztratíte víru v sebe sama. Propadla jsem se až na 220. místo žebříčku, stalo se to velmi rychle a já musela ve 25 letech začínat vlastně znova."

"Naštěstí kolem mě byli dobří lidé. Teď je mi 34 let a miluju tenis víc než kdy dřív. Tenis je jedna z věcí, které mi jdou opravdu dobře, to pomohlo. Potřebovala jsem i pauzu, abych si uvědomila, co pro mě tenis znamená. Najednou si uvědomíte: 'Pane bože. Chybí mi to. Chybí mi ten adrenalin, ten sport mi chybí.' Pocit po vítězném zápase je neskutečný, neexistuje lepší, takový už po skončení kariéry nezažijete. Ráda si sama sobě dokazuju, že na to ještě mám."

"Vždycky najdu sílu pokračovat, tenis prostě miluju, i když to vypadá, že občas jsem ho nenáviděla. Vždycky si připomínám, že mi bude strašně chybět, až jednou skončím. Ta silná vůle a vnitří síla... tu mám po rodičích."

"Můj táta měl před mým narozením vážnou nehodu. Doktoři mu řekli, že už nikdy nebude chodit. Pracoval v dolech a zasypalo ho to. Když ho vytáhli, okamžitě zjistili, že jeho nohy nefungují. Dva roky dřiny mu trvalo, než zase mohl začít žít jako dřív. Ze začátku nemohl nohy používat vůbec, znovu se učil chodit a pak začal jezdit i na snowboardu, to vše díky vlastní vnitřní síle. Nikdy se nevzdával, to mě motivuje celý můj život."

"Poslední dva roky jsem se sebou velmi spokojená. Samozřejmě jsou i chvíle, kdy se mi cestovat nechce, ale snažím se si vybírat turnaje, kde se cítím dobře. Když jsem někde šťastná, tak se mi hraje nejlíp a je to vidět i na výsledcích. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si uvědomila, že štěstí je přednější než výsledky."

"V tenisovém světě existují problémy, ale musíte si uvědomit, že je to falešný svět. Mladí hráči si myslí, že všechno půjde rychle a snadno, ale mně trvalo roky, než jsem se dostala tam, kde jsem teď. Musela jsem si najít vlastní cestu a myslím, že jsem konečně našla tu správnou. Tu musí najít každý."

Strýcová se těšila na letošním olympijské hry, možná i v Tokiu chtěla ukončit svou úspěšnou kariéru. Boje pod pěti kruhy byly ale kvůli pandemii koronaviru odloženy na příští léto. Sezona je momentálně přerušená do 12. července. Uvidíme, jak dlouho ještě česká bojovnice v tenisovém kolotoči vydrží. Jedno je jisté, v tichosti svou kariéru neukončí. Minimálně ještě jeden turnaj, i kdyby to měl být ten poslední, chce ještě odehrát.