Šarapovová: Můžu být ještě lepší

Jak se cítíte, 24 hodin před finále?
Moc dobře. Jsem ráda, že mám šanci tu znovu zvítězit.

Už jste vyhrála dva grandslamové turnaje. Připravujete se na nich na zápasy stejně jako na ostatních turnajích?
Úplně stejně. Je to pokaždé stejná rutina.

Jste pověrčivá?
Ne, ani ne. Trochu jsem byla, ale už nejsem. (smích)

V čem jste byla pověrčivá?
Už ani nevím (smích). Nechtěla bych o tom mluvit.

Ve vašich předchozích grandslamových finále jste pokaždé nastoupila proti hráčce, která byla starší než vy. Poprvé nastupujete jako ta zkušenější, v čem je to jiné?
To nedokážu říci, dokud tam nebudu stát. (Ivanovičová) už hrála ve finále grandslamu, obě máme stejnou šanci.

Pořád myslíte na loňské French Open? (Šarapovová v semifinále prohrála s Ivanovičovou 2-6 1-6, pozn. red.)
Ne, ani ne. Tenkrát jsem tam nebyla stoprocentně v pořádku. Nedokázala jsem podávat rychleji než 90 mil za hodinu, což byla, myslím, průměrná rychlost mého servisu. S takovým podáním je těžké vyhrát semifinále grandslamu.

Bylo to kvůli rameni?
Ano.

Kdo je zítra favoritka: vy, nebo Ana?
Nevím, to mi povězte vy. Myslím, že na tom ani nezáleží.

Ona je hráčka číslo 2. (sic)
Ano, na papíře určitě.

Takže je favoritka?
Nevím. Nevím, kdo je favoritka. Uvidíme zítra.

Když si vzpomenete na loňské finále (Šarapovová prohrála v Melbourne se Serenou Williamsovou 1-6 2-6, pozn. red.), nabudí vás to před zítřejším finále?
Na to finále už jsem dávno zapomněla. Tenkrát jsem byla za to finále ráda, vždyť jsem se málem loučila s turnajem v prvním kole. Dá se na to dívat i takhle. Teď jsem ráda, že mám další příležitost tu vyhrát.

Tvrdě za tím jdete. Hrajete ohromně od prvního zápasu. Je to kvůli zklamání z loňské sezony?
Hmm... Ne, loňská sezona byla zklamáním, ale také velkou zkušeností. Řekla bych, že mě posílilo, že jsem se nevzdávala. Před novou sezonou jsem trénovala pět týdnů, opravdu tvrdě. Ráno jsem hrála, naobědvala jsem se, vrátila se na kurt a znovu makala. A když se na to teď dívám, docela jsem si to užívala. Tvrdá dřina se vždycky vyplácí. Možná hned další týden, možná za rok. To člověk nikdy neví.

To slýcháváme od hráčů, kteří jsou dlouho zraněni - že jsou hladoví po tenisu, že zjišťují, jak je pro ně důležitý.
Ano, ano. Když je člověk zdravý, snadno zapomene, jaké má štěstí. Protože když jste zraněný, sedíte doma a nemůžete dělat něco, co milujete. Je to hrozný pocit.

Tušila jste před turnajem, že budete hrát tak dobře? A pokud ne, kdy jste poprvé cítila, že vám to šlape?
Předtím jsem odehrála pár zápasů v Asii, kde jsem zkoušela pár věcí. Byly to jen exhibiční zápasy, ale i před nimi jsem trénovala. Nebrala jsem to jako turnaj, ale jako exhibici. Fyzicky jsem se cítila připravena, údery byly v pořádku, takže jsem o sobě nepochybovala. I když samozřejmě nevíte, co se může stát. Je v tom taky kus štěstí, že dobrý výkon můžete odevzdat i při zápase na kurtu.

Takže vás ty dva týdny tady nepřekvapily?
Vím, jak umím hrát, už jsem to předtím ukázala. Vyhrála jsem dva grandslamy, byla jsem světová jednička, a to jsem nedokázala tím, že bych se celý den cpala zmrzlinou. Musela jsem na sobě pracovat a vím, že toho dokážu i víc. Proto tak moc trénuji, vím, že můžu být ještě lepší.

Co říkáte na to, že je finále označováno za souboj dvou krásných žen?
Dostaly jsme se do něj proto, že jsme tady hrály dobře. Hlavně na to by měli lidé myslet.