Robin Vik končí. Podruhé a definitivně

V Třebechovicích pod Orebem už začal zimní přípravu na jarní boje v I. A třídě. Jenom škoda pauzy, kterou si udělal v červenci 2007. Nebýt toho, mohl možná dosáhnout ještě výš...

V lednu 2006 byl Robin 57. hráčem světa a měl na dosah premiérový start v Davisově poháru. Jenomže pak se hlava zasekla a s tenisem byl konec. Diagnóza: naprostá ztráta motivace. Když se po necelém roce vrátil a začal se drápat zpátky na vrchol, srazilo ho zranění ramena. Jako kdyby o rok dřív urazil kartu...

"Necítím lítost nad tím, jak jsem se tehdy rozhodl. Neměl jsem zkrátka vůli hrát dál, ničilo mě to už od poloviny roku 2006. A asi jsem dostal chuť zkusit i něco jiného," vzpomíná na chvíle, kdy udělal zásadní rozhodnutí. V době, kdy za sebou měl nejlepší měsíce kariéry (v září 2005 už se pral o místo v daviscupovém týmu v utkání proti Německu), práskl dveřmi, začal pomáhat otci v rodinné firmě a pronikal do tajů podnikání a tiskařiny. Na tenise byl za deset měsíců dvakrát, zahrát si s manželkou Karolinou. "Vlastně jsem si nemyslel, že to znovu zkusím. Ale pak jsem to přehodnotil. Když jsem se na jaře 2008 vrátil, začal jsem si tenis mnohem víc užívat, nenávist zmizela," říká.

Příliš silné slovo? Ne tak docela.

"Tenis nikdy nebyla moje volba, nikdy jsem ho nemiloval tak, abych se rozhodl, že pro něj budu žít. Už v šesti letech jsem tátovi řekl, že tenis hrát nechci," vzpomíná Robin. Jenomže měl talent! Bavil ho i fotbal, doma v Hradci hrál za Spartak. V tenise ale od mládí patřil mezi absolutní špičku, a tak ho rodiče logicky postrkovali tímhle směrem.
"Na mojí povahu to asi bylo moc velké lámání přes koleno. Vím, že to zní hrozně, ale já při tenise necítil žádné uspokojení, dokonce ani když se mi dařilo. Přitom právě kvůli tomu člověk sport dělá. Záviděl jsem těm, kdo ho milovali," říká Robin. "Bojoval jsem s tím celou kariéru. Kdo to neprožil, asi si to těžko umí představit."

Na jaře před třemi lety se vrátil, začal trénovat pod vedením Martina Nekoly a pomalu se vracel do formy. Nepovedly se jen dvě maličkosti: při mazlení se psem si vykloubil palec a na dva týdny dostal sádru. A když vyrazil do Stupavy na první turnaj, na který dostal volnou kartu, nezahrál si. "Přijel jsem na Slovensko, ale když po mě chtěli heslo a iPin, který má každý profesionální hráč, pokrčil jsem rameny a jel zase domů. Netušil jsem, oč jde," usmívá se.

Pak už začal vyhrávat, i na challegnerech. Semifinále ve Wroclavi, vítězství v Oberstaufenu, semifinále v Koldingu. Na podzim 2009 byl 202. hráčem světa se solidními vyhlídkami. Jenže přišlo zranění ramene, bolesti a loni na jaře skoro čtyřměsíční pauza. A pak pochybnosti, jestli to ještě půjde a jestli má snaha o návrat reálnou šanci na úspěch. "Cvičil jsem a pomohlo mi to, ale pořád to nebylo ono, nemohl jsem se chytit. V listopadu jsem si po challengeru v Bratislavě udělal dva týdny volno a během nich se rozhodl, že končím. Věřím, že bych se mohl dostat někam ke sto padesátému místu, ale kvůli tomu bych se už k maximálnímu tréninku nepřinutil."

V prosinci odehrál extraligu za Spartu a pak strčil rakety do skříně. "Jsem otec v domácnosti," usmívá se chvíli poté, co uspal ještě ne dvouletou dceru Evelínu. "Od extraligy jsem tenis nehrál, ale na jaře asi začnu trénovat. Chtěl bych ještě odehrát nějaké ligy, třeba i za Spartu, když bude zájem. Ale to je všechno, teď už opravdu končím."