Richard Gonzales: Pancho

"Ricardo, nech tatínka najíst. A netrap ho. Víš přece, že tatínek v kině jen pomáhá. Kdyby někdo zjistil, že tě tam pouští zadarmo, víš, jak by dostal?" Matka starostlivě přehlédla celý stůj, ale Richard dál sledoval otce, který zatím dojedl, vstal, vzal si z věšáku čepici a ještě od dveří se otočil ke stolu. "Ty se snad, Ricardo, dostaneš i do zakopaný rakve. Tak teda přijď jako normálně, však víš, k zadnímu vchodu." Usmál se a odešel.

Richard dojedl polévku a utíkal ven. Za rohem stálo kino. V něm našel jeho otec, když se do Kalifornie přistěhovali z Mexika, místo pomocného dělníka. Podíval se na plakáty a pomalu slabikoval: Mack Sennett uvádí, pak četl názvy grotesek a úplně na konci Charles Chaplin. Za chvíli se pootevřely  zadní dveře a Richard do nich vklouzl. "Už jsme to hráli mockrát, je to starý, ale určitě se zasměješ," slyšel, ale to už si natahoval nohy v první řadě. Ten kluk se opravdu dostane všude, pomyslel si otec Gonzales, hlavu má tvrdou, snad si ji někde o zeď nerozbije. Chlápek s buřinkou se honil s policajty, malý Richard se smál a otec Gonzales šel umývat chodbu. "Tak co, Ricardo, jak se ti líbil biograf?" zeptal se při večeři. Richard se díval do talíře.

"No jen to řekni tatínkovi, Ricardo, jen se nestyď," vyzývala ho matka. "Přece na tebe nebudu žalovat."
Byl potichu a teprve po chvíli zvedl hlavu. Na čele měl velkou bouli.
"Dostal kamenem, tatínku."

Richard se postavil, na deset let byl už dost vysoký. "Ten Steve ze sousední ulice je srab. Přepral jsem ho, a když už na mě nemohl, trefil mě kamenem." Ušklíbl se, v jeho tváři se objevily stopy dětského pohrdání. "Ten kámen mu nezapomenu, tatínku, tuhle bouli mu vrátím." Ukázal si na čelo, sáhl si na ně, ale hned sykl bolestí.
"Pořád se pere, tatínku, s každým se jen pere."
"Otec se podíval na Richarda. "A vyhrál jsi?"
"Jak jinak, táto."
"To je hlavní."

Když už všechny děti spaly, sedli si manželé Gonzalesovi ke stolu. "Koupila bych Ricardovi k vánocům tenisovou raketu, snad bude hrát tenis a přestane se loudat po ulicích a prát se na každém rohu."
"Tak mu jí kup."

Když ji dostal, neměl z ní zpočátku žádnou velkou radost. Začal trénovat sám, bez trenéra. Ale ve škole se dál pral a dál rostl.
"Mami, nebudu chodit do školy, už jsem se rozhodl," řekl ve čtrnácti, "to mám donekonečna poslouchat toho našeho učitele? A skákat, jak on si vzpomene?"
"Sehni se, Ricardo." Dala mu pohlavek a tiše řekla: "Už na tebe nedosáhnu, tak jsi vyrostl. O té škole se ani neopovaž ceknout tátovi, víš, jak by byl smutný."

Druhý den šel znovu do školy, odpoledne trénovat. Za rok však ředitel školy Gonzalesovy pozval. "Hrozí mu vyloučení, dělá si, co chce, když se nezlepší, nedá se zachránit." Když se to Richard dověděl, nechal se naverbovat k námořníkům. "Budu jezdit na moři a nebudu mít na očích tu prokletou školu," řekl vzpurně.
"Pojď sem," řekl otec. "Vím, že jsi tvrdohlavý, ale zkus se s touhle vlastností obout třeba do toho tvého tenisu."

Pomohlo to. Richard pokračoval ve studiu. Snad si i připomněl slova svého přítele Jacka Chuck-Pata, který ho dostal do tenisového klubu a ve čtrnácti přivedl na první turnaj. "Ricardo, když se budeš tenisu jenom trochu věnovat, uvidíš, že to s raketou dotáhneš daleko. Výšku máš, sílu taky, rychlý jsi, co bys ještě chtěl," řekl mu jednou, a Richard jako by se rozhodl právě jeho nezklamat. Začal víc trénovat, vyhrávat turnaje, v roce 1947 byl jako devatenáctiletý na sedmnáctém místě amerického žebříčku. Když ucítil šanci, trávil na dvorcích celý den. V roce 1948 vyhrál Forest Hills, všechny překvapil svým dělovým podáním a všichni mu začali říkat Strašný Pancho. "Je medvědem tréninku," připomínali trenéři, "nejraději by na dvorcích spal."

Nesnášel fotografování, byl uzavřený, zarputilý, říkalo se o něm, že nikdy neměl žádného opravdového přítele. (Nikdy ale nezapomínal na Jacka Chuck-Pata.) "Je to osamocený pistolník," napsaly o něm mexické noviny po jeho překvapivém vítězství na mezinárodním mistrovství USA. "Ohebný jako kočka, hezký jako hrdina z amerických westernů, pleť má olivovou, černé oči plné plamenů, mladý, neznámý a přece dokázal vyhrát Forest Hills. To je Pancho Gonzales, jeden z nás - Mexičanů." Před zápasem nikdy nejedl, říkalo se o něm, že když pak při hře dostal hlad, snažil se co nejrychleji vyhrát, aby se mohl v klidu najíst.

V roce 1949 vyhrává Forest Hills podruhé, ale po pětisetovém finále se Schroederem vypadá, že moc velkou radost z vítězství nemá. "Dobře jsem viděl, jak si někteří nepřáli, abych vyhrál," řekl po zápase novinářům. "Dřív jsem mohl hrát tenis pro své potěšení, ale teď je všechno jiné. Když vyhrávám, lidé jen pokrčí rameny a řeknou, že je to normální, nejlepší světový hráč přece musí vyhrávat. Běda však, kdybych prohrál. Hned budu nepovedený mistr a diváci se budou cítit ošizeně.

Pravdou zůstává, že tenisová Amerika se z Gonzalesových úspěchů nijak neradovala. Vyčítala mu nevybíravé chování, které prý neodpovídá titulu mistra USA. To se třeba v průběhu utkání přiblížil snaživý fotoreportér až k lajně, Gonzales hodil raketou, popadl snaživého fotografa za límec, strčil ho za ohradu a ještě za ním hodil jeho kameru. Snad proto napsal reportér amerického tenisového magazínu: "Stal se mistrem ještě předtím, než si přivlastnil opravdovou eleganci a patřičné společenské chování mistra." Nikdy nedodržoval životosprávu, i když tvrdě trénoval. "Nikdo předtím asi nedal tenisu tolik jako Gonzales," tvrdili však tenisoví odborníci, když sledovali jeho nekonečné tréninkové hodiny. Když jeho partner už nemohl, vyhnal ho ze dvorce. "Já ztrácím čas, ty ne," křičel. Večer se v herně, v baru choval stejně nenuceně jako odpoledne na dvorci. Nebál se pětisetových zápasů, ani nočních flámů. Bojoval vždy živelně, ale přirozeně, hrál útočný, tvrdý tenis s jedinečným podáním. "Ten Pancho pořád něčím udivuje," tvrdili jeho soupeři.

"Jeho raketa je kouzelná," řekl o Gonzalesovi vynikající Ital Nicola Pietrangeli. "On sám pak je obrovský mezi velkými. Pancho, to je tenisová příručka, kterou je nutné neustále číst stránku za stránkou. Z tenisové abecedy neexistuje nic, co by neuměl, a mnoho z celého rejstříku umí líp než ti ostatní. Když přijde na kurt, vypadá jak pozoruhodná bronzová socha inspirovaná geniálností. Zdá se, že v těžkých okamžicích je vlažný a že nemá zvláštní potřebu vyhrát. To je však ten největší omyl. Ovládá totiž svou nervovou soustavu opravdu dokonale, přesně tak, jak potřebuje, a zapne v okamžiku, který pokládá za nejdůležitější."

V letech 1948 a 1949 byl Gonzales nejlepším světovým hráčem, třebaže se nikdy neprobojoval ani do čtvrtfinále Wimbledonu, v roce 1949 tam však s Parkerem vyhráli čtyřhru, úspěšní byli i na Roland Garros. Ale i nad Gonzalesem se brzy začaly stahovat sítě profesionálního tenisu, třebaže právě v roce 1949 Kramer prohlásil: "Ptáte se na Gonzalese? Věřte tomu, moc mě nezajímá; myslím si, že jeho hra by neměla v profesionálním tenise velkou naději." Byl to ale reklamní trik a experti tvrdili, že tímto výrokem Kramer zničil Gonzalese poprvé - podruhé ho zničí, až s ním podepíše profesionální smlouvu. Což se za pár měsíců stalo. Gonzales přijal roli jedné z hlavních hvězd Kramerovy skupiny.

Začalo těžké putování plné tenisu. Pár nákladních aut se skládacím dřevěným tenisovým dvorcem. Denně z města do města. Každý večer vyložit, odehrát a složit, znovu nahoru na auta, nastartovat a polykat nekonečné desítky kilometrů. Pět Američanů, tři Australané a superhvězda - Pancho. Reportér Bion Abbot z losangeleského sportovního deníku sice připomíná, že ještě nikdo neměl z tenisu tolik peněz jako Gonzales, ale on měl jiný názor: "Ke konci našich kočovných turnajů jsem nenáviděl každou chvilku strávenou na dvorci. Když už jsem musel hrát, vždycky jsem chtěl co nejrychleji zápas ukončit. Jinak bych se ale nejraději na dvorci natáhl a usnul. Po některých zápasech, zvlášť po namáhavé cestě, si sednu ve sprše na lavici a ani se nehnu. Bolí mě kosti a ne a ne udělat pořádný krok. Prsty na pravé noze jako bych měl vymknuté únavou, nedá se s nimi hýbat. Nechci to, ale jinak to nejde. Všechno, co mě drží na dvorci déle, než je nevyhnutelně třeba, mě přivádí k šílenství. Ne, nikdy nechci prohrát, ale nechci taky hrát ani o minutu víc, než musím. Ano, až sem se dostala má láska k tenisu..."

V roce 1954 v Clevelandu vyhrává titul profesionálního mistra světa jak ve dvouhře, tak i ve čtyřhře, když ve finále dvouhry porazil vynikajícího Sedgmana 6:3, 9:7, 3:6, 6:1, ve finále čtyřhry pak (se Segurou) Sedgmana (s Budgem) 11:9, 3:6, 6:3, 6:4. Znovu se mu to podařilo za dva roky v Londýně, třebaže i tam (ve Wembley) byl jeho soupeřem Sedgman. Ale pak začal Pancho stále víc naříkat na bolesti v pravé ruce.

Rentgen vše ukázal jasně. "Nádor, pane Gonzalesi, možná budete muset s tenisem skončit."
Ten chlap to říká s takovou samozřejmostí, jako by mi oznamoval, že mám obráceně oblečené sako, pomyslel si Gonzales.
"To přece není možné," řekl nahlas. "Já abych přestal hrát tenis? Víte, co pro mě znamená?" Snad si v té chvíli vzpomněl na všechny ty útrapy, na nekonečné noční zápasy, na křeče i na únavu. Hlavou mu proletěla určitě i věta, kterou řekl nedávno: Ne, nikdy nechci prohrát, ale nechci taky hrát ani o minutu víc, než musím. A teď už bych nesměl při tenisu trpět?
"Uvidíme po operaci," řekl doktor.

Dopadla dobře, skoro dvoumetrový Gonzales se zase vrátil na tenisové dvorce, zase ke své úloze Kramerova taháku. "Každý si myslí, že jsem svůj latinský temperament utratil při nekonečných nočních zápasech, že už nejsem králem a že sedím na trůně velmi nejistě. Prý začnu prohrávat. Přiznám se, že jsem hrozně unavený, že nejvíc ze všeho spím. Ano, hraju tenis a spím. Lítám letadlem, protože pak můžu víc spát."

V roce 1957 se soudí s Kramerem, který mu odmítl zvýšit podíl ze zisku z dvaceti na třicet procent. Dožaduje se stále větších práv než ostatní členové skupiny.

"Jsem přece nejlepší, vyhrával jsem velké turnaje a profesionální mistrovství světa, mám přece nárok na největší odměnu," řekl jednou Kramerovi.
"Už jsme se jednou dohodli," odpověděl suše Kramer.
"Pane, mým povoláním je vyhrávat, vaší povinností je starat se o ostatní, nemám pravdu?"
"Jen v tom prvním, to druhé vás nemusí zajímat."
Soud v Los Angeles Gonzalesovu žalobu zamítl.

Gonzalesova hráčská bilance v profesionální skupině byla vynikající a trvala dlouho, třebaže Kramer stále do profesionálního tenisu dodával novou krev. V roce 1966 na velkém turnaji v Londýně porazil Lavera i Rosewalla, v roce 1968 se dostal do semifinále Roland Garros a za rok - tedy jedenačtyřicetiletý - porazil ve Wimbledonu o šestnáct let mladšího Pasarella 22:24, 1:6, 16:14, 6:3, 11:9. Ten zápas trval skoro pět a půl hodiny, Gonzales měl sedm mečbolů a až osmý proměnil.

Sedm let byl králem profesionálního tenisu, a třebaže byl na světových žebříčcích první v letech 1948 a 1949, najdeme ho ve světové desítce ještě za dvacet let! V roce 1968 na devátém místě.

Byl nejtvrdším tenistou historie, jako chrt se hnal za vítězstvím, chtěl získávat nejrychlejším a třeba i nejsurovějším způsobem. Ernest Hemingway o něm kdysi řekl: "Je to bojovné zvíře, bouřlivé a útočné. Má chůzi námořníka s fajfkou v ústech. Je mu už hodně let, ale je stále schopný, hlavně v kratších zápasech, dělat velké potíže všem velkým světovým hráčům."

Gonzales vyhrával a nikomu nezůstal nic dlužen. I toho Steva ze sousední ulice určitě trefil kamenem.