Karel Koželuh: Jeden z velkých bratří

KAREL KOŽELUH ČSR, 1895 - 1950

Mistr světa profesionálů 1925 - 1930, 1932

Koželuhovi se přestěhovali z Vršovic na Letnou a jedenáct dětí, sedm chlapců a čtyři děvčata, začalo trávit všechen volný čas na hřištích a tenisových dvorcích.

"Táto, můžu taky chodit sbírat míčky?" zaškemral po čase pětiletý Karel. Táta souhlasně kývl. Dobře věděl, že si v sezóně děti na dvorcích vydělají víc než o n po celonoční tvrdé práci v pekárně.

Když byly dvorce prázdné, zkoušeli Koželuhovi i hrát. Nejdřív s dřevěnou pálkou, pak jim občas někdo půjčil opravdovou raketu. František, Josef, Karel a Antonín byli na dvorci prakticky každý den. Pak se k nim ještě přidala i sestra Marie. Zpočátku byl nejlepší Josef, ale pak všechny začal přehrávat Karel. Měl mimořádný pozorovací talent, když sbíral míčky, mohl si oči vykoukat. Poznal brzy, kdo kde dělá chyby, a najednou se mu zdálo, že by už mohl druhým v tenise radit.

"Budu dělat trenéra v Břežánkách, slyšíte to? Budu tam jezdit trénovat!" křičel a všichni doma kroutili hlavou.
"Vždyť je ti teprve dvanáct."
"Chtějí mě a to je rozhodující," odpověděl umíněně.

Ještě mu nebylo čtrnáct, uzavřel smlouvu s mnichovským tenisovým klubem Iphitos. Osmdesát marek měsíčně, byt a stravu. Trénoval každý den, předváděl údery a opravoval chyby. Sám získával jistotu a věděl, že už tenis dovede. Chtělo se mu ale také domů a stýskalo se mu i po velkých láskách - kopané a hokeji.

Vrátil se tedy a zaklepal na Spartě. Vzali ho, brzy začal kopat na pravém křídle v prvním mužstvu. I hokej začal hrát, také za A mužstvo, trenéři brzy poznali, že v Koželuhovi mají velký sportovní talent. Pak přišla vojna, Karel Koželuh hrál kopanou za Teplice, to byl před válkou velký klub, hráli v něm samí dobří hráči. Jezdili se na ně dívat lidé z daleka, a už v Teplicích tudíž znělo často na tribuně: "Pánové, tady nám roste útočník pro národní manšaft." Ne, nechtěl tomu věřit, nedbal na časté poklepávání po zádech, ale v roce 1923 to už byla pravda pravdoucí.

"Karel Koželuh povede náš útok proti Dánům," křičeli kameloti večerníku na Václavském náměstí, a když za čas přijeli na Letnou Italové, křičeli ještě víc. Italští beci tehdy patřili k nejlepším v Evropě, Letná praskala a Koželuh zase vedl útok. ČSR - Itálie 5:1, Koželuh s Káďou-Peškem byli nejlepšími hráči na hřišti.

---

V roce 1925 nastoupil i do hokejové reprezentace. Na Štrbském plese se mělo konat mistrovství Evropy, kvůli špatnému počasí se pak hrálo ve Starém Smokovci, československé mužstvo nedostalo ani gól a porazilo rakouské 3:0, belgické 6:0 a švýcarské 1:0. V jedné z hlavních rolí znovu Karel Koželuh.

"Musíš hrát hokej, tomu dávej všechno," lákali ho hokejoví funkcionáři, zatímco ti fotbaloví mu kladli na srdce opak. Ale Karla lákala tenisová raketa. Vždyť i s tou už dobyl první velká vítězství. To bylo na vojenské olympiádě v Paříži v roce 1920 - třebaže zpočátku nebyl ani v nominaci.

"Nepojedu do Paříže, když nepojede ani Karel," řekl tehdy Josef. "S kým bych hrál čtyřhru?" Dodatečně tedy Karla napsali do sestavy. Kapitánem výpravy byl Žemla, vedle Koželuhů startovali ještě Buriánek a Zeman. Karel Koželuh se pak ve dvouhře dostal do třetího kola, v něm prohrál s mistrem Francie Gobertem ve třech setech, ve čtyřhře Koželuhové sehráli vynikající zápas s esy Wimbledonu O'Harou Woodem a Lycettem. V pěti setech sice prohráli, ale svět už začal jejich tenisové umění brát. V soutěži družstev Československo porazilo Jugoslávii 5:0, Belgii 4:1 (v tom zápase rozdrtil Karel známého Lamese 6:1, 6:0, 6:0), zastavili je teprve Američané.

Co hrát? Bylo to pro Karla skutečně těžké rozhodování. Ve třech sportech reprezentoval, všude ho přemlouvali, ať se právě tomu jejich sportu věnuje nejvíc. Ale tenis byl přece jen jeho největší láskou. Třebaže dával góly, které dělaly radost statisícům, třebaže unikal podél hrazení a ujížděl hokejovým obráncům, antuka začala získávat vrch. A Vídeň ho pak utvrdila v rozhodnutí. Právě tam se totiž hrála velká exhibice, k níž jako soupeře francouzských "mušketýrů" vedených Jeanem Borotrou pozvali i Karla Koželuha. Porazil hladce Francouze Fereta a seděl v klubovně, když k němu přiběhl slavný Borotra. Už zdaleka volal: "Výborně, výborně, něco takového musí vidět Paříž, musíte k nám a říkám vám, musíte startovat na turnaji profesionálů v Deauvillu. Všude tam určitě uděláte díru do světa."
"Věříte tomu?" řekl tehdy tiše Koželuh.
"Jsem o tom přesvědčený. Věřte mi, tenisu rozumím, určitě musíte k nám."
"Přijedu, když chcete, tak přijedu."

Ve Vídni se Koželuh také seznámil se Suzanne Lenglenovou, mnoha odborníky považovanou za nejlepší tenistku všech dob. Nikdo tak jasně nepřevyšoval své současníky jako právě ona. V letech 1919 - 1926 prohrála ve dvouhře jen jednou, když v prvním kole Forest hills 1921 vzdala pro nemoc Američance Mallorové! Pětkrát vyhrála Wimbledon stylem, který byl nejméně o generaci vpředu. Ve Vídni Lenglenová hrála smíšenou čtyřhru (s hrabětem Salmem)... Po Koželuhově úspěšné dvouhře pořadatelé chtěli, aby hrál ještě jeden zápas. Nabídli mu Němku Neppachovou, a tak se ve Vídni zrodila světová senzace, když Lenglenová se Salmem prohráli 4:6, 1:6.

---

"Monsieur Koželuh, tak Deauville platí, bude se tam hrát o mistra světa profesionálů," opakoval Koželuhovi znovu Borotra. Koželuh definitivně kývl, a to ještě netušil, co přinesou druhý den noviny.

"Nejlepší tenistka všech dob Suzanne Lenglenová se zasnoubila s vycházející tenisovou hvězdou Karlem Koželuhem," halekali kameloti, když ve svých reklamních představeních došli až ke společenským rubrikám. Koželuh se jen usmíval, dobře věděl, že ta novinářská kachna vznikla jenom proto, že mu Lenglenová slíbila nejen exhibici v Praze na Letné, ale i další zápase na Moravě. Když pak po čase reportér Hawkins navštívil Lenglenovou a ptal se jí na Koželuha, usmála se a řekla: "Mělo by se mu nejspíš říkat stroj obranné hry. Hrála jsem s ním ve Vídni, byla jsem s ním v jeho krásné vlasti, později v Anglii a Skotsku. Vždycky zadumaný, uzavřený, ale když vstoupil na dvorec, ožil. Předváděl celé vodopády tenisových kouzel. Kdybych nebyla Francouzkou, pak věřte, že bych chtěla žít v jeho zemi a být členkou tak obdivuhodné rodiny, jako je rodina Koželuhových. Vždycky mi připadal jako starší bratr, budu na něj ráda vzpomínat."

V červenci roku 1925 tedy jel Koželuh bojovat o titul mistra světa profesionálů do Deauvillu.
"Tak jste splnil slib, monsieur Koželuh," vítal ho Borotra. "Tamhle je Burke, ten titul obhajuje." Koželuh si prohlédl vytáhlého Ira a šel se podívat na vylosování turnaje.

Postoupil do finálové skupiny, ale to už nebylo žádné překvapení. Hrálo se systémem každý s každým, šanci mělo šest tenistů. Pak přišel zápas s Burkem. Šlo o titul mistra světa, Irovi ve čtvrtém setu chyběly dva míče. Tribuny už skoro začínaly oslavovat staronového šampióna, ale Čech se nevzdal. A pátý rozhodující set, to už byla velká exhibice - Koželuh vyhrál 6:0! V Praze ho pak na Wilsonově nádraží vítalo přes deset tisíc tenisových fanoušků, skandovali jeho jméno a dlouho trvalo, než mohl nastoupit do auta.

Plno bylo i na zářijové exhibici v Praze, kde hráli proti sobě čtyři bratři Koželuhové - Antonín, Josef, Jan a Karel. Ne, taková exhibice neměla do té doby ve světě obdoby. Zlatým hřebem bylo utkání Jana s Karlem, jan dlouho mistru světa vzdoroval, ale Karel nakonec vyhrál ve čtyřech setech.

Za rok jel do Cannes, hrál se tam Bristol Cup (toho roku oficiálně povýšený na mistrovství světa profesionálů). Koželuh svůj titul z Deauvillu obhájil, a pak ten velký úspěch dokázal opakovat ještě pětkrát! Když strýc anglického krále odevzdával Koželuhovi vítěznou trofej pošesté, jen si posteskl: "Jsem zvědav, zda se ještě dočkám toho, kdy budu Bristol Cup předávat také hráči jiné národnosti."

---

A pak už Karla Koželuha čekala Anglie. Zpočátku tomu ani nechtěl věřit, že by země takové tradice pozvala jako trenéra svého týmu Davisova poháru cizince. Ale bylo to tak, Karel Koželuh se stal trenérem All England Clubu ve Wimbledonu i trenérem anglické tenisové asociace. A museli s ním angličtí tenisoví funkcionáři být moc spokojeni, když pak v nejlepším zlatnictví objednali cigaretové pouzdro s věnováním, které mu osobně předal předseda asociace lord D'Abernon.

V roce 1931 vstoupil do profesionálního tenisu Wiliam Tatem Tilden. Chtěl se uvést zápasem s Karlem Koželuhem. Noviny o něm pak psaly jako o utkání století a 18. února 1931 bylo v newyorské hale Madison Square Garden nabito. Ačkoli podle velké tipovací soutěže, kterou u nás uspořádal časopis Star, si každý přál, aby Koželuh Tildena porazil, výsledek nikdo neuhádl. Už před zápasem bylo také dohodnuto, že oba tenisté spolu uspořádají půlroční turné Amerikou a pak se přemístí do Austrálie. Zde je na místě připomenout, že až do doby, kdy svou vynikající hráčskou kariéru začal Karel Koželuh, byli profesionální tenisté považováni pouze za učitele tenisu a nikdo nechtěl brát v úvahu jejich vlastní tenisovou dovednost. Ten, kdo se musel věnovat druhým, neměl přece čas na turnaje. Karel Koželuh tento názor svými výkony porazil. Utkání s Tildenem vzal jako příležitost dokázat, že i učitelé tenisu to na dvorcích dovedou. Do Ameriky ale neletěl dobře naladěný. "Zápas mi dělá velké starosti. Nechci předem omlouvat případnou porážku, ale Tilden je proti mně v ohromné výhodě. Trénuje už několik měsíců na tvrdých dvorcích, zatímco já hrál jenom na antuce. Odjíždím přímo do New Yorku, jdu z letadla na kurt, a to taky není dobré. Ne, nevymlouvám se a vím, že musím spoléhat jen a jen na sebe."

Tilden vyhrál 6:4, 6:2, 6:4, útočil a byl na rychlé palubové podlaze haly ve výhodě.

Po utkání v New Yorku pak začala jejich společná cesta Amerikou, až jednou večer řekl Koželuh Tildenovi: "Jsi Američan, cestuju s tebou po tvé zemi a..." Nemusel domluvit, Tilden kývl: "Ano, pojedu k vám."

Koželuh chtěl Tildenovi a všem dokázat, že je stejně dobrý jako on, a tak bylo utkání dojednáno na příští rok. Náklady byly velké, celý zápas vzal do své režie známý promotér Kolman, který se rychle rozhodl upravit na stadiónu Sparty nový tenisový dvorec pro patnáct tisíc diváků. Bylo zcela vyprodáno, Tilden mohl dostat svých devadesát tisíc korun! Koželuh se připravil jako nikdy dosud. Velice chtěl před domácím publikem vyhrát, ale nesoustředil se, byl nervózní. Tilden vyhrál 4:6, 6:2, 6:2, 6:3, druhý den noviny vytýkaly Koželuhovi i to, že se hodně rozčiloval.

Příště: KROKODÝL příběh RENÉHO LACOSTA

... ... Pak celá francouzská tenisová reprezentace hrála na turnaji v Bostonu, kde k první ceně patřil i živý krokodýl. Lacoste s ním vyhrál i přezdívku, která podle francouzských novin vyjadřovala nejpřesněji jeho povahu. "Je tichý, trpělivý, ví, kdy má udeřit. Přesně takový je i krokodýl."......

"Dal bych všechny peníze za to, abych doma Tildena porazil. Nedovedete si představit, jak bych chtěl udělat svým fanouškům radost," prohlásil na svou obranu Koželuh a rychle chystal nový zápas. "Budeme spolu hrát na Štvanici, na regulérním dvorci." Tilden mezitím odjel do Budapešti, kde prohrál s domácím Kehrlingem, navíc se zranil na noze, a tak se všeobecně věřilo, že tentokrát to určitě Koželuhovi vyjde. Ale nevyšlo. Tilden opět vyhrál 10:8, 6:3, 6:1. "Vím, jak mu je," řekl po zápase. "Znám ten pocit moc dobře. Hráli jsme spolu v Hollywoodu, tolik jsem si přál před hvězdami amerického filmu vyhrát, ale Koželuh mě porazil."

V roce 1937 vyhrál Karel Koželuh potřetí a naposledy mistrovství USA-profesionálů, trénoval Donalda Budge, prvního vítěze Grand Slamu. Konec hráčské kariéry se už ale nezadržitelně blížil, Koželuhovi se začaly krátit šlachy a kroutit prsty, musel se podrobit operaci obou rukou. Ta ho na dlouhou dobu z činnosti vyřadila. Po válce požádal o reamaterizaci, ale dočkal se jí až ke květnu 1948. Pak byl navržen do akčního výboru tenisového odboru Sokola a jmenován kapitánem československého týmu Davisova poháru. Už toho ale neměl před sebou mnoho. Jednoho dne padesátého roku si mohli lidé přečíst v novinách krátkou zprávu: Při automobilové nehodě v Klánovicích u Prahy zahynul Karel Koželuh, vynikající reprezentant ČSR v tenise, kopané a hokeji.