Jimmy Connors: Samotář

"A kde, maminko?"
"Budeš nejlepším tenistou světa!"
"Víš to jistě, maminko?"
"Jako že se Glorie Connorsová jmenuju."

A matka Jimmyho Connorse začala řídit cestu malého černovlasého kluka k trůnu nejlepšího tenisty světa. Nehnula se od něj na krok, každou volnou chvíli věnovali tréninku. Ředitelé žákovských a juniorských turnajů se jí báli, vždycky prosadila své. Mockrát chtěl své prosadit i tvrdohlavý Jimmy, ale nikdy se mu to nepodařilo. Matka vládla tvrdou rukou, a když snad na Jimmyho nestačila sama, požádala o pomoc dalšího dobrodruha světového tenisu, divokého Pancha Gonzalese. "Můj syn má šanci stát se nejlepším tenistou světa, ani nevíte, jaký kapitál máte v rukou," řekla mu tehdy a to, co Jimmu dosud nedala, přidal hádavý Pancho.

"Udělal z Jimmyho rváče, před nikým nemá respekt, vždycky připravený prát se tvrdě o svá práva, i když často pochybená. Individualista jistý sám sebou, drzý, domýšlivý, všude prosazuje své smělé mládí. Ale jeho dynamický tenis je obdivuhodný," napsali experti po čase.

Connorsův vzestup byl ovšem prudký. V sedmnácti o něm Amerika ještě nevěděla, o rok později, v roce 1970, však je čtrnáctý na světě. A v roce 1974 na všech žebříčcích jako jasná jednička už kraluje světovému tenisu.

Kde začala jeho cesta vzhůru? Hraje se turnaj Pacific Southwest v Los Angeles, osmnáctiletý Connors nastupuje proti vítězi Wimbledonu a Forest Hills Emersonovi. "Dodnes je to v mé paměti asi nejvýznamnější zápas. Prošel jsem těžkou kvalifikací, musel jsem vyhrát pět zápasů, abych mohl nastoupit. A najednou jsem stál proti Emersonovi. Vždycky to pro mě byla velká hvězda. Bože, kdybych ho tak porazil, říkal jsem si tenkrát. Podařilo se mi to, asi nejlepším zápasem života. Získal jsem sebedůvěru, jistotu, že dokážu vítězně hrát se slavnými hráči."

Zasnoubil se s Chris Evertovou, vyhrával, novináře zásoboval stále novými termíny svatby. Až pak nejlepší světové hráčce došla trpělivost a prohlásila: "Končím, to jeho nekonečné vychloubání už nesnesu. Chce být nejlepší na světě, a nejen v tenise."

V roce 1974 vyhrává Wimbledon, Forest Hills i mezinárodní mistrovství Austrálie. Údery z jeho kovové rakety značky Wilson mají smrtící sílu a jeho bekhend obouruč dosáhne kamkoli. Hemingway kdysi popisoval pocity člověka, který je uprostřed dělostřelecké palby: "Vidíte záblesk, slyšíte ránu a nakonec přiletí granát." Přesně takový pocit mají všichni, kdo s ním hrají. Jeho krajan Stockton o něm při jedné tiskové konferenci řekl: "Connors je jako Joe Frazier v době své největší profesionální slávy. Pořád se svými údery do vás zavrtává, strefuje se do vás a nikdy nepolevuje.

V roce 1974 se stal prvním hráčem světa, ale lidé ho nemají rádi. Když ve finále Wimbledonu nastupoval proti Rosewallovi, který zkoušel tento turnaj vyhrát už počtvrté, celý ústřední dvorec fandil malému Kenovi. Jimmy však hladce zvítězil 6:1, 6:1, 6:4, převzal wimbledonskou trofej, ale ještě v šatně slyšel, jak všichni tleskají poraženému. Rychle se oblékl a opustil wimbledonský areál. "Cítil jsem proti sobě tolik zaujatosti, tolik nenávisti," říkal pak v hotelu. "Kde se to v lidech bere? Co je k tomu vede?" Odpověď si pak přečetl druhý den v novinách, i když byla tázací: "Kde se v Connorsovi bere tolik přezíravosti a arogance vůči jeho okolí?"

Jimmy Connors vždycky chce být - svůj. "Když jsem na dvorci, tak jsem někým úplně jiným, na to vemte jed. Způsob, jak hraju, jak bojuju o každý míč, jak běhám i lítám nad kurtem, tím vším jsem tak trochu zvíře. Pokaždé, když vyjdu na kurt, vydávám ze sebe všechno, co ve mně je. A jsem na to hrdý. Nikdy jsem neměl žádný idol, ale vážím si mnoha lidí. Spousta lidí třeba nemá ráda Aliho, já ano. Nesouhlasím sice se všemi jeho názory, ale mám ho rád za to, že hodně mluví, a hlavně že říká, co cítí. Když šel do ringu, řekl: Zvítězím, a pak opravdu vyhrál. Když chcete vyhrávat, musíte si věřit, jinak nemáte nejmenší naději. A já si věřím a vždycky si na dvorci věřit budu."

Byl zcela jasně světovou jedničkou a vůbec ho nenapadlo, že by měl tuto pozici vyklízet. Tři výhry z Grand Slamu mu přidaly další sebevědomí. "Nikdo mě už z trůnu nevyžene," nechal se slyšet na začátku sezony 1975 a každý toužil nad ním vyhrávat už proto, aby srazil jeho chlubivý hřebínek.

Velké tituly z loňska však Connors neobhájil. V Austrálii prohrál s třicátníkem Newcombem, kterého vůbec nepovažoval za soupeře. "Hrál pět setů v semifinále proti Rochovi, na finále už nebude mít sílu," prohlásil mladý Američan nadutě před finálovým duelem, ale Australan vyhrál 7:5, 3:6, 6:4, 7:5. Stejné to bylo ve Wimbledonu. Také Connorsův krajan Ashe musel hrát pět setů s Rochem, aby měl šanci nastoupit ve finále proti Connorsovi. Ten strávil velkou část noci před zápasem v klubu, zřejmě přesvědčený, že Ashe nemá proti jeho dynamické a tvrdé hře od základní čáry naději a nevydrží jeho tlak. První dva sety však skončily překvapením, Ashe vyhrál 6:1, 6:1. Connors nechápavě kroutil hlavou, jako by nevěřil, že jeho černý protivník může vydržet. Pak přece jen hlavu zvedl - na jeden set - vyhrál 7:5, ale to bylo všechno, ve čtvrtém setu byl Ashe zase lepší - 6:4. Wimbledon měl senzaci a druhý den si všichni přečetli v novinách Ashův názor z tiskové konference: "Wimbledon může vyhrát jen ten, kdo si po celý zápas zachová dobré nervy a dokáže být stoprocentně soustředěný." Ani ve Forest Hills nebyl Connors úspěšný. Porazil sice v semifinále Borga 7:5, 7:5, 7:5, zatímco jeho finálový soupeř musel znovu bojovat dlouhých pět setů. Ale i tak byl Španěl Orantes jasně lepší  6:4, 6:3, 6:3.

Nechtěl věřit, že by už neměl být nejlepším tenistou světa. Žebříček nejlepších světových znalců však pro něj první příčku neměl. Pořadí Ashe, Borg a teprve Connors. "Vrátím se tm, kam patřím. Úplně nahoru," komentoval svůj ústup. Těžce nesl rozchod s Chris Evertovou, matka měla stále víc připomínek k jeho výkonům. Začali se častěji hádat. "Matce vděčím za všechno, to ona s babičkou mě přece naučila tenis. Má hra se taky zpočátku hodně podobala ženskému stylu. Když jsme se pak přestěhovali do Kalifornie, musel jsem se začít učit mužské pojetí tenisu. Právě tam byli Segura a Gonzales, do našeho klubu chodil i Stolle a Emerson, od nich jsem se hodně naučil. Ale nikdy nezapomenu na matčiny zásluhy."

Connorsově matce se sice splnil dávný sen i prorocká slova před školními dveřmi v Bellevilu, ale ne na dlouho. Synovo klesání na světovém žebříčku i jeho stále častější prohry snášela těžce. Connors se jí sice před novináři často zastával, říkal: "Jen jí nekritizujte, je to má matka, můj učitel, můj fanda i kritik číslo jedna," ale věděl, že má řádně tvrdou hlavu. A co udělala ona? Zašla za trenérem Segurou, kterému Jimmy vždycky věřil. Pak se s ním sešel sám.

"Uvědom si, že nemůžeš vyhrát žádný velký turnaj, když se pořád jen flákáš v barech a popíjíš tam!" řekl mu Segura a nechtěl připustit žádnou další debatu. "Jen se podívej, co dělají ostatní, když ty sedíš na barové stoličce."
"Abych změnil svůj styl života, musel by mě někdo začít porážet," odpověděl tehdy zlostně Connors.
"A copak tě neporáží? Jen si nemysli, že budeš své tituly obhajovat tak snadno. Zatímco ty tancuješ na večírcích, Borg odpočívá na pokoji a Bergelin ho nepustí na krok."
"Jsem jiný než ostatní. Ti nejlepší jsou vždycky jiní," křikl zlostně Američan a zvedl se k odchodu.
"Ale ty už nejsi nejlepší, Jimmy."

Vstal a odešel a možná si v té chvíli ani neuvědomil, že Segura má pravdu. Borg vystřídal Ashe na světovém trůně, na Connorse zbylo podtrůní. Borg začal kralovat Wimbledonu, kde Connors v roce 1976 prohrál ve čtvrtfinále s Tannerem. V šatně křičel zuřivostí, hrozil všem kolem, a když se ho jeden z anglických novinářů ptal na názor, vykřikl: "Můžete si svůj wimbledonský turnaj strčit do zadku!" Načež utekl.

Před Forest Hills se ho jeden z reportérů zeptal, proč nemá rád novináře. Odsekl: "Píšou stejně jen hlouposti a kromě toho je nepotřebuju, abych si svůj obrázek vylepšil. Mé úspěchy přece mluví za sebe... Není snad možné, abych výborně hrál tak náročný sport jako tenis, zvládl ho dokonale po psychické stránce a ještě se dobře choval," prohlásil na svou omluvu.

V roce 1976 vyhrál Forest Hills, když ve finále porazil Borga 6:4, 3:6, 7:6, 6:4, pričemž útočil, jako by si v duchu stále opakoval známou Segurovu větu: "Chlapče, musíš tam prostě řádit jako zabiják." Za Grand Prix roku 1977 vyhrál Turnaj mistrů (v lednu 1978 v New Yorku, když v semifinále porazil Gottfrieda a ve finále Borga 6:4, 1:6, 6:4). "Jsem pořád stejně dobrý, potvrdilo se mi to. Jdu po dobré cestě a vracím se na špičku," prohlásil v Madison Square Garden. Ale ani ve Spojených státech už nebyl v tom roce nejlepší, na jeho místo tvrdě a arogantně vyskočil John McEnroe. Connors se sice probojoval do finále Wimbledonu, ale Borg mu nedal šanci, porazil ho 6:2, 6:2, 6:3. "Budu ho pronásledovat po celé zeměkouli, budu na něj čekat na každém turnaji, kde bude hrát. Kamkoli se vrtne, budu ho pronásledovat jako stín, protože vím, že to, co spolu budeme dělat v následujících letech, si lidé nadlouho zapamatují a bude úplně jedno, že už oba budeme pod zemí. A moje vnoučata budou říkat: S tím chlapem ze Švédska děda hrával a pořád se o tom ještě mluví."

Mezinárodní mistrovství USA se v roce 1978 začalo hrát na dvorcích ve Flushing Meadow, Connors toužil po odvetě za Wimbledon. Borg měl poraněný palec, nechal si dokonce píchnout injekci s dlouhodobě působícím prostředkem proti bolesti, ale jako jindy se na nic nevymlouval. Když Connors vyhrál druhý set, jako by už Borga skoro porazil, vyrazil pěstí do vzduchu, na krku mu vyskočily žíly a krvelačně zařval. "Jenom jsem strašně chtěl hrát ještě dál," řekl po svém vítězství. "Vyhrál jsem ty dva sety pohodlně, hrál jsem s takovou silou a útočností, že jsem si pořád musel připomínat: Jimmy, jenom toho teď nenech. Právě takhle bys měl hrát pořád."

Borg tedy prohrál, Connors se pro ten večer stal středem tenisového světa. Třebaže si stále namlouvá, že jeho velká tenisová chvíle znovu přijde, odchází, i když zvolna. Přesto v roce 1980 nechybí v semifinále Roland Garros, Wimbledonu i Flushing Meadow, dvakrát je jeho osudem Borg a jednou McEnroe. A třebaže ho prakticky celý rok po tenisových cestách doprovázela královna krásy Marjorie Jacksonová, potají a potichu se v Japonsku oženil s Patty McGuirovou, ozdobou časopisu Playboy. Za několik měsíců se jim narodil syn Brett a Jimmy začal být trochu mírnější. Koneckonců už ho osočovala i taková esa jako Rod Laver. "Ať bude Jimmy třeba jednoznačně světová jednička, přesto je to nesympatický a nejnevychovanější hráč, jakého jsem kdy poznal. Když někdy nevyhraje, tak aspoň každého otráví."

A Connors? "Dokázal jsem prohýřit noc přímo před wimbledonským finále, při turnajích jsem nejraději ponocoval, potuloval se s kamarády a kašlal na přípravu. Teď už vím, že jsem hodně ztratil. Nikdy nestačí, co člověk umí, pořád je nutné se zlepšovat, hodně trénovat. Chci všechno změnit a vím, že ještě není pozdě. Nestarám se o to, co bylo, zajímá mě pouze to, co se děje teď a co mám před sebou. Mám dost starostí, abych se vyrovnal s tím, jak mi přibývají léta, a naučil se řešit problémy, které člověka v životě potkají. Jedno však vím bezpečně: hraju pořád velice rád a myslím, že pořád dobře. Vyhýbají se mi i zranění, a to je v dnešním tenise snad nejdůležitější. Nevím, opravdu nevím, proč bych všechny ty znalosti, zkušenosti a umění nemohl zase dobře zúročit."

Jimmy se mění, ale asi je pozdě. "Vždycky se mi líbily písničky Franka Sinatry. Hlavně proto, že ve svých písních říkal to, čím jsem se snažil žít. Všechno vždycky dělám po svém, tvrdil, a já byl a jsem úplně stejný."

"Kdyby byl jiný, určitě by dospěl dál. A jistě by nebyl ani tenisovým samotářem. Protože i když je kolem vás plno, ještě to neznamená, že nejste sami.