Blog Petry Kvitové: Co se dělo po Wimbledonu

Ahoj všem,

ráda bych vám přiblížila, co se událo od minulé soboty, kdy jsem podruhé v kariéře vyhrála Wimbledon. Bylo to trošku jiné, než když jsem v Londýně vyhrála v roce 2011. Tehdy se všechno seběhlo tak rychle, byla jsem hozená do velkého světa tenisu a moc jsem to nestíhala. Letos jsem si to vítězství více užívala - měla jsem dokonce pár skleniček šampaňského s týmem, oslavila jsem to s rodinou, ale byla jsem pak hrozně unavená.

Abych pravdu řekla, druhý wimbledonský týden pro mě nebyl úplně lehký, protože jsem špatně spala a byla jsem opravdu dost vyčerpaná, že jsem si přála, aby už ten turnaj skončil.

V neděli jsem v Londýně byla na nákupech, koupila jsem si náušnice, protože jsem si říkala, že si nějakou malou odměnu zasloužím, ale pak už přišel čas na tradiční wimbledonský ples. V All England Clubu mají velikou šatnu, kde je vždycky z čeho vybírat, takže jsem tam zašla a odpoledne jsem si vybrala šaty. Moc se mi líbily, protože nebyly nijak komplikované, myslím, že to byla taková klasika - černá s bílou. Udělali mi tam i vlasy a make-up, takže to byl takový holčičí den, ale bavilo mě to.

Ples v Royal Opera House byl opravdu krásný, moc jsem si to užívala, protože ta atmosféra je kouzelná. Byla jsem tam s týmem a bylo fakt hezké vidět je v černých oblecích s úsměvem na tváři. Byla jsem trošku nervózní z proslovu, který jsem tam měla, protože to bylo v angličtině, ale naštěstí jsem to zvládla. Spousta lidí mi pak říkala, že jsem v angličtině udělala velký pokrok, což mě potěšilo. I já sama pozoruju zlepšení, dokážu se už mnohem lépe a rychleji vyjádřit, mám z toho radost.

Z plesu jsme na hotel přišli asi ve dvě hodiny ráno, ale zase jsme toho moc nenaspali, protože už v sedm jsme museli vstávat. Sbalit všechny ty věci byla celkem fuška, ale dali jsme to. Nesla jsem pak svou trofej na letiště v ruce, takže jsem často musela pózovat fotografům, bylo to legrační.

Po návratu domů jsem absolvovala nějaké tiskovky, setkala jsem se s fanoušky, ale rozhodně jsem nekývla na všechny akce. Potřebovala jsem si odpočinout, proto jsem těch akcí nechtěla mít tolik. Doma jsem si pak pěkně v klidu pustila finálový zápas s Bouchardovou a sama jsem byla překvapená, jak jsem hrála. Nechápala jsem a pořád nemůžu uvěřit tomu, co jsem tam předvedla, bylo to super a jsem za to moc ráda. Doma jsme to s rodičema všechno probrali, bylo to hodně dojemné, ale to k tomu prostě patří. Vychutnala jsem si všechny ty emoce s nimi.

V neděli jsem byla v rodném Fulneku a byla jsem znovu dojatá. Bylo skvělé vidět tu podporu od lidí z tak malého městečka. Moc ráda jsem potkala všechny známé, odpovídala jsem na otázky na pódiu a pak tam hrála i jedna česká kapela.

V roce 2011 jsem nebyla na všechnu tu pozornost lidí a médií připravená, ale teď mám pocit, že jsem se v tom naučila chodit. Věděla jsem, co mě čeká, proto jsem nekývla na všechno, dost jsem to omezila. Mám ale pocit, že jsem to zvládla. Jsem zkušenější, zralejší a vím, co je pro mě důležité. Věřím ale, že jsem zůstala a zůstanu stále ta stejná Petra.

Pár dní jsem si odpočinula, ale teď už je zase čas vrátit se k tréninku a k přípravě na další turnaje.

Děkuji vám všem za podporu na téhle nádherné cestě,

Petra