Blog: Jelena Jankovičová v Indian Wells

Moje cesta sem rozhodně nebyla jednoduchá. Minulý týden jsem hrála v Bangalore a potom jsem letěla přes Dubaj a Frankfurt do Spojených států a ještě se musela dostat do Palm Springs. Přijde mi to, jako bych letěla do Austrálie a zpátky. Přestupovala jsem tolikrát, že jsem často nevěděla, kde zrovna jsem. A navíc jsem většinu cesty cestovala sama, protože můj bratr - byl se mnou v Bangalore - letěl zpátky do Srbska. Jsem zvyklá, že mi on nebo někdo další z týmu nosí na letišti těžké věci, ale teď to bylo na mně. Bolela mě záda a měla jsem pocit, že mi ramena snad upadnou, mám pocit, že na letištích musí člověk ujít vždycky několik mil.

Nejzábavnější zastávka byla v Los Angeles. Přistála jsem tam kolem desáté nebo jedenácté večer a kromě mě na letišti snad nikdo nebyl. Hrála tam taková zvláštní hudba a já vypadala jako zraněný voják s krví podlitýma očima. Viděla jsem se v zrcadle a sama jsem se sebe bála. Ale to už byl skoro konec mé cesty, takže už jsem se jen těšila, jak se v Palm Springs vyspím.

Bohužel, moje zavazadlo nedorazilo. Ztratilo se v Dubaji a pořád nevím, kdy ho tu budu mít. Měla jsem tu sraz s matkou, takže než jsem opustila Miami (kde mám dům), poprosila jsem ji, jestli by mi nedovezla oblečení a další nutné věci. Zabalila mi je, ale její zavazadlo se také ztratilo! Jaká je šance, že se oběma ztratí na letišti zavazadlo? Řekla bych, že spíš vyhraju v loterii, než tohle. Mámino zavazadlo už naštěstí dorazilo, takže mám aspoň co na sebe. Není to legrace, ztratit něco takového, hlavně kvůli pár věcem. Měla jsem tam třeba své boty na tenis, které jsou vyrobeny speciálně pro mě. Nějakou dobu trvá, než budu mít ty samé.

Dneska jsem se vzbudila brzy, kolem půl páté ráno. Pořád se dostávám z jet lagu ("zmatení" vnitřních hodin po přesunu z jednoho časového pásma do druhého, pozn.). Včera jsem šla spát brzy, proto jsem taky dneska brzy vstala. A byla jsem pěkně hladová. Na snídani jsem byla první, přečetla jsem si noviny a něco snědla. V osm jsem měla trénink a potom jsem šla na All-Access Hour, kdy s hráči mluví novináři a kdy se dělají rozhovory - častěji než obvykle. Pak jsem absolvovala takový rozhovor, při kterém vám ukazují fotky a vy řeknete, co vás při pohledu na ně napadne. Ukazovali mi fotky Bělehradu, rodiny, fanoušků a taky pár náhodných věcí, jako třeba hamburger. Sestříhají to do minutového klipu a vy si to pak můžete nahrát třeba do mobilu. Potom jsem natáčela reklamu na turnaje US Open Series, kterou budete moci vidět v létě v televizi. Se štábem byla zábava, moc jsem se při tom nasmála.

Všechno to ale bylo pěkně vyčerpávající. Vzpomínám si, jak se mě ptali na některé věci a já jsem jim nedokázala odpovědět. Třeba se mě zeptali, jakou jsem měla přezdívku, a já nad tím musela dlouho přemýšlet. Když to ale všechno skončilo, dala jsem si trénink a pak už jen povečeřela s mámou a se svým týmem a vrátila se sem do hotelu. Jak tohle dopíšu, nejspíš hned usnu. Zítra musím vstávat zase brzy a to už bude náročnější, dorazí totiž můj kondiční trenér.