Björn Borg: Hvězdy svítí i ve dne

I tenisový svět ji měl a hlavně si začal připomínat mnohokrát řečená slovo, že Borg to už prostě nemůže vydržet. "Ať si nemyslí, že má svaly a šlachy ze železa. Jeho náročná topspinová hra chce své," řekl na Švédovu adresu několikrát Newcombe a dodával: "Jediná cesta, jak se ještě může udržet ve světovém tenise, vede přes změnu jeho stylu. Ne, jeho zdraví tu námahu nemůže vydržet."

"Vrátím se na Kätillo," řekl ten večer Borg Bergelinovi. Katillo je ostrov, kde si postavil dům.
"Jedině tam budeš mít klid."
"Musím si odpočinout."
"Vím, přišel  bys o celou sezónu."

Tři týdny nevzal raketu do ruky. Procházel se s ženou Marianou a snažil se nemyslet na tenis. Bylo to ale možné? Vždycky, když hovoří s novináři, říká: Mám tenis rád a pořád chci vyhrávat.

Je jiný než ostatní. Má puls 38 za minutu, zatímco normální lidé mají dvojnásobně větší. I v tom je jiný.
"Chcete vědět, čí má nohy?" ohlásil jednoho dne ve Wimbledonu Rumun Tiriac. A ten rozumí tenisu, jako Edison rozuměl žárovce. "Řeknu vám, čí má nohy - Rosewallovy. Ano, je vždycky připravený, stejně jako byl ten malý Australan."

"Jeho smysl pro půvab je vrozený," prohlásil Lance Tingay, velký tenisový expert listu London Daily Telegraph. "Kdyby Borga pozvali na oběd ke královně, určitě by si vybral vhodný příbor. Zcela instinktivně, samozřejmě."

Tenis je mu vším. Dokonce se říká, že kdyby prý věděl, že už mu zbývá jen pár minut života, potřeboval by jich jen tolik, aby mohl odehrát rychlý tie-break.

Borg odjel odpočívat a svět začal kalkulovat. "Je vyřízený, skončil," křičeli jedni. "Už se bude snažit jen zpeněžit své jméno," konstatovali druzí. Ale Bergelin jednoznačně mínil: "Odpočine si a zase se vrátí. Pamatujte si, Bjorn vždycky ví, co dělá."

Zná ho dobře. Viděl ho poprvé, když mu bylo třináct. Bjorn hrál žákovský turnaj, na první pohled vyzařoval ohromnou ctižádostivost. Když udělal zbytečnou nebo hloupou chybu, praštil raketou o zem, klel, nadával soupeři a dokonce se snažil i podvádět. "Když se usměrní do správných kolejí, tak se z něj dá něco vytlouct," řekl si tehdy Lennart Bergelin a ujal se ho. Otec ho třikrát týdně vozil do Stockholmu na trénink. "Byl jsem přesvědčený o Borgově talentu, ale přiznám se, že jsem si nikdy nemyslel, že to dotáhne tak daleko," prohlásil po čase trenér. "Borg může sloužit jako příklad každému, kdo chce něčeho dosáhnout. Stanovil si ty nejvyšší cíle a šel za nimi vší silou. V tréninku dodržoval každý můj pokyn, bral je jako něco posvátného, čím víc jsem od něj žádal, tím rychleji se dostával kupředu."

Na konci dubna 1972 svedl Lennart Bergelin první velký spor o Björna Borga. Vedení švédského tenisového svazu nechtělo ani slyšet o jeho nominaci do týmu Davisova poháru.
"Uvědomte si, kolik mu je!
"Šestého června mu bude šestnáct," odpovídal klidně Bergelin a trval na svém.
"Vždyť ještě nemůže unést tíhu takového zápasu. Je to na něj brzy."
Tvrdohlavý Bergelin se přemluvit nenechal. "Čím dřív začne, tím to bude pro něj lepší."

19. května pak na pražské Štvanici nastoupil štíhlý blonďáček s dlouhými vlasy. Prohrál s Kodešem 2:6, 3:6, 5:7 a pak s Pálou 4:6, 4:6, 4:6 a světová historie Davisova poháru si do kolonky nejmladší hráč vyplnila jméno Björn Borg. Obouruční bekhend a takřka topspinový forhend se tehdy u nás moc neuznávaly, ale některé míče už dokazovaly, že mladý Švéd má ohromný talent. Však se Lennart Bergelin také nechal na závěrečné večeři slyšet: "Dejte tomu mladíkovi tři roky času a pak uvidíte. Björnovi patří tenisová budoucnost." Bergelinovým slovům nikdo nevěnoval moc pozornosti, útlá Björnova postava také nedávala žádné velké záruky.

Světová tenisová veřejnost však nemusela čekat tři roky. Už v roce 1973 se Borg probojoval do čtvrtfinále Wimbledonu a tenisoví znalci si jeho jméno zatrhli červenými fixy. Prohrál sice s domácím Taylorem ve třech setech, ale jeho hra už měla v sobě víc síly a hlavně jistoty. "Švédský mladíček potrápil naši největší naději," napsaly noviny po utkání s anglickou jedničkou. Někteří odborníci sice ještě nevěřili jeho topspinové hře, ale na druhé straně hned přiznávali, že údery s vrchní rotací přišpendlí k zadní čáře i ty největší útočníky. Navíc Borg předvedl i své přesné prohozy a rázem patřil mezi největší naděje velkého tenisu. Přesvědčil i ty, kteří si mysleli, že jeho postup mezi šestnáct nejlepších na mezinárodním mistrovství Francie byl náhodný. Konečně totéž se mu za pár týdnů podařilo ve Forest Hills.

"Nesmím zklamat ty, kteří mi věří," řekl pak šestnáctiletý Borg v jednom rozhovoru. "Vím, že hraju jinak než ostatní, ale musím dokázat, že i můj styl má v tenise své místo."

Hned v příští sezóně se probojoval do finále mezinárodního mistrovství Itálie v Římě. Tenisový svět se už pomalu přestával divit, ale ve finále proti Nastasemu na Borga moc nesázeli. Vždyť Rumun je podle světových žebříčků jasná dvojka! pravili znalci, ale Śvéd jako by je neslyšel. Vyhrál 6:3, 6:4, 6:2 a rázem se zařadil mezi tenisovou špičku. Nikdo totiž nepochyboval o tom, že tento výsledek nebyl náhodný. Za pár týdnů jede do Paříže, a už se objevuje na seznamu favoritů. I Bergelin se toho začíná bát.

"Vím, že se Björn zlepšuje, že má větší úderovou jistotu, ale bojím se, aby toho najednou nebylo moc," prohlásil.
"A čeho??" ptali se ho tehdy novináři.

"I na úspěchy se člověk musí připravovat, jen tak je pak může unést, aniž by na něm zanechaly nějaké špatné stopy."
"Borg by ty úspěchy zatím neunesl?"
"To nechci tvrdit, ale nepotřebuje kolem sebe ještě tolik rozruchu. Vyvíjí se, zlepšuje si údery, získává jistotu, na tohle všechno potřebuje čas a hlavně klid. Klid je pro něj zatím nejdůležitější."

Nad tou poslední větou pak přemýšlel Lennart Bergelin ještě dlouho. Ano, klid, klid potřebuje, opakoval si několikrát, a večer si sedl proti Björnovi.
"Podívej se, jsem přesvědčený o tom, že teď začneš vyhrávat."
Björn zvedl zpytavé oči, ve kterých bylo i trochu bázně. Získával už sebedůvěru, ale nejlíp mu stále bylo v Bergelinově blízkosti.
"Ano, začneš vyhrávat, protože tvá doba už začíná." Bergelin si dovedl dobře spočítat, jak nepříjemná bude pro všechny Björnova topspinová hra od zadní čáry, jeho trpělivost a přesný forhend.
"Potřebuješ klid. Jen tak se můžeš dostat do absolutní špičky."

Od toho okamžiku začal Bergelin přesně řídit všechen volný Björnův čas. Borgův den se řídil podle Bergelinových hodinek.

I Roland Garros v roce 1974 vyhrál! Orantes mu sice v prvních dvou setech vzdoroval - 2:6, 6:7, ale pak už bylo všechno jasné - 6:0, 6:1, 6:1! Zbytek turnajů Grand Slamu v tom roce vyhrál Connors, a třebaže loni Borg na světovém žebříčku nebyl, teď je druhý za Connorsem!
"Teprve teď jsem si uvědomil, do jakého kolotoče jsem nastoupil," prohlásil na závěr sezóny.

Ale tenis je mu v té době vším. Trénuje každý den pod Bergelinovým vedením, čím dál tím víc se schovává za svou neprostupnou vikinskou masku tichosti. "Kdo ho chvíli pozoruje, má dojem, že je plachý," píší noviny. "Ne, to není plachost," oponují druzí. "Všechno je jen přesně vypočítané! Jen si všimněte, neudělá ani gesto navíc."

Pak začíná Borgova velká cesta, která ho řadí mezi největší tenisty světové historie. Šestkrát vyhrál Roland Garros! Pětkrát (za sebou) Wimbledon! Dvakrát Turnaj mistrů! V roce 1975 byl členem týmu, který získal Davisův pohár! Dá se ještě dokázat víc?

"Až jednou odejdu, tak každý bude muset říkat, že jsem byl nejlepší ze všech," říká Borg a dobře ví, že velkou dobu jeho kariéry poznamenala honička - právě na něj. "Musím ho srazit na kolena, musím ho porazit," vykřikoval Connors, kterého sesadil z trůnu světové jedničky. "Po celém světě ho budu honit, zeměkouli kolem dokola za ním objedu, jen abych ho porazil," tvrdil snad každému reportérovi. Ale Borg byl větší. Když s Connorsem prohrál ve finále Flushing Meadow 1978, dokázal, že je větší i v prohrávání. Bill Nack, reportér longislandských novin Newsday, tehdy napsal: Björn Borg se svou drsnou, zarostlou a bledou tváří přistoupil k mikrofonům na straně centrkurtu a začal hovořit měkce, skromně a téměř neslyšně. Jimmy Connors ho právě porazil a myslí si, že se stal středem světa. Stadión je nabitý, všude je ticho, zastavili se i ti, kteří se už loudali ven. Jimmy hrál dnes velmi dobře, říká Björn. Pravděpodobně to byla jedna z jeho nejlepších her, kterou proti mně předvedl. Vždycky ale bude pro mě existovat - příště. Poté si Björn odkašlal, vteřinku byl zticha, podíval se kolem, jako by chtěl slyšet dopad svých slov. Odněkud se ozval potlesk, kdosi vykřikl Connorsovo jméno. Bylo vás tady letos hodně a věřím, že se vám náš tenis líbil. Teď se tleskalo silněji. Doufám, že se příští rok uvidíme zas. Budu se na vás těšit, na shledanou. Odstoupil od mikrofonů, zvedl ruku na pozdrav a otočil se. Vzal do rukou pár raket, sklonil hlavu a klátivým krokem pomalu odcházel. Poražený - a přece vítěz."

Dokázal už ve světě tenisu úplně všechno, novodobé dějiny budou podobné hráče jen těžko hledat. Vzal do své náruče tolik radosti, že už se mu do ní ani víc vejít nemůže. Proč ještě hraje dál?

"Chce vydělat co nejvíc peněz," volají jedni. "Má jméno, a proto ho chce prodat pořádně a do posledního písmenka."
"Je to účetní, všechno si spočítá, podle toho vypadá i jeho tenis. Počtářský až vypočítavý," prohlásil o něm jednou Nastase. "Sráží nás každodenně na kolena a my k němu obdivně vzhlížíme nahoru," přidával Gerulaitis.

A Borg? "Hra mi přináší radost, věřte, peníze mě nezajímají. Mám jich už tolik, že je stejně do konce života neutratím. Ale nemyslete si, že jenom ten, kdo má hodně peněz, může být šťastný. Mám radost z každého vítězství, protože vím, že mě všichni chtějí porazit."

Má pravdu - všichni ho chtěli porazit. Ale jak? Byl opravdovou legendou. "Na něj musí přijít někdo z jiné planety," mínil Nastase v roce 1980, kdy Borg zářil nejvíc. "Asi byste ho museli zastřelit, to je jediná šance, jak můžete odejít z dvorce jako vítěz," smál se John Lloyd.

Ale i jeho čas musel vypršet, v roce 1981 udělal John McEnroe na wimbledonské trávě právě stejné vítězné gesto jako předtím pětkrát Björn Borg. Američan se fotografoval s trofejí a Borg přebíral plaketu za finálovou účast. "Král je mrtev, ať žije král," psaly druhý den noviny, Borg v tichosti odjel a za pár dní prohlásil v jednom rozhovoru: "Ten okamžik musel přijít a já věděl, že přijde. Věříte, že se mi ulevilo?" Noviny už předtím přinesly jeho slova z wimbledonské tiskové konference: "Tenis tohle Johnovo vítězství už moc potřeboval."

Dál chodil na dvorce s kamennou tváří a dál vyhrával. Sám ale dobře věděl, že ti, kteří ho chtějí porazit, mají čím dál víc sil. Třebaže se tenisová spravedlnost v kritických míčích stavěla pořád na jeho stranu, začal také prohrávat. Noviny a experti vykřikovali, že je na kolenou, on schovával smutek za strnulou maskou. A pak v roce 1981 na turnaji v Monte Carlu pustil v prvním kole raketu na antuku, chytil se za pravé rameno a Paraguayec Pecci zůstal překvapeně stát.

Poté Švéd odjel na ostrov Kätillo a tam jednou navečer seděl se svou ženou Marianou před domem.
"Björne, dáváš tenisu všechno. Co ti dává on?" řekla.
"Štěstí," odpověděl a díval se někam daleko.
"Jaké štěstí?"
"Že vyhrávám." Odmlčel se a pak dodal: "Ano, tak jsem si vždycky představoval štěstí. Vyhrávat, jen a jen vyhrávat."

V tom roce odešel Borg z velkého tenisu. A kdyby už nevyhrál ani jeden zápas, stejně vyhrál všechno. Byl hvězdou, která svítila i ve dne.