Barbara Schettová: Tenis není normální život

Co pro vás bylo nejtěžší, když jste zvažovala konec kariéry?
„Dojít k vnitřnímu ujištění, že nadešel správný čas říct sbohem. Nikdy si totiž nemůžete být na sto procent jist. Já si byla jistá na devadesát a nejsložitější bylo říct to finální: Končím! Ale když jsem to udělala, bylo mi skvěle. Všechno ze mě spadlo.“

Nevyčítala jste si později, že jste ještě mohla počkat?
„Absolutně ne. Neměla jsem problém začít žít normální život. Už poslední rok kariéry jsem věděla, co budu dělat. Uzavřela jsem dohody, čekala na mě práce. To je velmi důležité.“

Jak dlouho jste na konec kariéry myslela?
„Déle než rok, skoro dva. Dlouho na to, abych si byla téměř jistá, že je to ok. (směje se) Sepsala jsem si plusy a mínusy. Už jsem měla všeho plné zuby. Cestování, stresu, nikdy nebýt v klidu ani doma... To už jsem nechtěla! Bylo to celé moc dlouhé. Pořád jsem milovala tenis a atmosféru zápasů, ale tréninky? Neustálé soustředění? Ke konci už jsem v hlavě měla obyčejnější život.“

Vaším posledním turnajem bylo Australian Open 2005 – to kvůli manželovi (Joshua Eagle, bývalý australský deblista  – pozn.)?
„Rozlučkovou party jsem měla už v závěru sezony 2004 na turnaji v Linci. Ale pak jsem se rozhodla zahrát si v Melbourne. Byl to jeden z mých nejoblíbenějších turnajů a – ano, také kvůli manželovi. Dodnes v Austrálii trávíme hodně času, střídavě žijeme v Rakousku a tam.“

Hned poté, co jste skončila, jste začala pracovat?
„Tři měsíce jsem si dala úplné volno a od French Open začala komentovat pro Eurosport. Později jsem se stala ambasadorkou turnaje v Linci. V roce 2009 se nám narodil syn Noah, takže upřímně řečeno – zatím jsem se nenudila.“

Jak se cítíte jako novinářka?
„Necítím se jako reportérka. Možná jen maličko. (směje se) Na Eurosportu je to spíš chat s fanoušky. Myslím, že hráči a hráčky mě neberou jako novinářku, jsem pro ně jako jedna z nich. Ráda píšu články z turnajů pro rakouské noviny, je to asi padesát sloupků za rok. To mě také baví.“

Cítíte, že se jako novinářka zlepšujete?
„Když jsem na Eurosportu začínala, byla jsem jedním slovem hrozná. Nevěděla jsem, jak to mám dělat, neměla jsem zkušenosti. Ale rok od roku je to lepší. Teď už jsem pohotová. Na začátku nejste v ničem skvělý, vše se musí trénovat.“

Určitě znáte hráče, kteří se na rozdíl od vás s koncem kariéry neuměli dost dobře vyrovnat?
„Samozřejmě, takových je mnoho. Týká se to spíš mužů než žen. Ty mají rodiny a děti. Američanka Capriatiová měla obrovské starosti sama se sebou. Hledala sama sebe, neměla přítele, rodinu... Když jste sportovní hvězda a najednou zmizíte ze scény, je pro vás těžké najít ten samý adrenalin. Řada hráčů hledá opět pozornost, která ale logicky není možná. Je třeba si uvědomit, že to bude naprosto odlišné. Život tenisty není reálný život - hotely, sobectví, pozornost všech. To už se v novém životě neopakuje a musíte to vzít na vědomí.“

Co váš krajan Thomas Muster?
„Nic jiného než tenis v životě asi nenašel, potřeboval adrenalin, a tak se vydal na druhou štaci. Teď jsem zvědavá, co bude dělat. Musí si najít jinou touhu. Zábavu. To platí pro všechny.“

Jak často nyní hrajete tenis?
„Byly časy, kdy jsem nevzala raketu do ruky pět měsíců. Teď se snažím hrát jednou týdně. Ne proto, abych se udržela fit, ale abych přišla na jiné myšlenky, dala si s protihráčem po zápase kafe a relaxovala. Jenže se stane, že nejsem na kurtu šest týdnů. Najít čas je občas těžké. Loni jsem ale hrála ve Wimbledonu seniorskou čtyřhru.“

Máte tenis pořád stejně ráda?
„Miluju ho! Ale ta očekávání od sebe samé mě štvou. Vím, jak jsem tenis kdysi uměla a najednou jsem na kurtu nešťastná ze svého pohybu. Jsem pomalá, nemám tolik síly, tělo už občas bolí.“

Vzpomínáte někdy na staré časy?
„Pro mě je to minulost, je to pryč. Začaly nové věci! Když si dnes uvědomím, že jsem byla profesionální tenistka, tak mi to přijde jako věčnost. Dávná minulost. Někdy ani nemohu uvěřit, že jsem to všechno podstoupila. Je to až děsivé.“ (směje se)

Velké téma o konci kariéry si přečtěte v poslední Tennis Areně.