Andy Murray: Čekání na zlaté časy

Od Australian Open do dubna se opilecky potácel od porážky k porážce, nevyhrál ani zápas. Vyhodil trenéra Corretju a ze všech stran poslouchal rady, co by měl dělat jinak, líp. V květnu o sobě dal zase vědět, naposledy semifinálovou bitvou v Římě s Djokovičem, kde byl pár míčků od triumfu. Žádný jiný hráč právě s výjimkou Srba nebyl v poslední době tolik na mušce. Tenhle zrzek to kvůli obrovskému očekávání celé Británie nemá vůbec snadné.

Pokud Andy vyhraje Wimbledon (a že se to letos skutečně povede!), stane se spousta věcí. Stane se sportovcem roku. Den po finále bude od letoška navždy státním svátkem. Andy přestane hrát tenis a dostane roli Jamese Bonda. Takhle nadšeně psal britský tisk před loňským turnajem v All England Clubu.

Aprílový žert
Střih do posledních týdnů. Murraymu se nedařilo vybřednout z krize, ani najít trenéra. Je to úsměvný výčet událostí, které se seběhly kolem hledání kouče pro hráče první světové pětky.

Zaprvé: Do světa se rozlétla novinka, že Murrayho chce trénovat sám velký Lendl. Psychická odolnost, maximum pracovitosti a ctižádosti - to vše by mohl Skota naučit. „Lepšího kouče nenajde. Nikdo jiný nepracoval jako Ivan. S ním by konečně mohl dojít k velkému triumfu,“ komentoval to Němec Boris Becker. Jenže zpráva o Lendlovi se ukázala být kachnou britských médií...

Zadruhé: „Dohodl jsem se na spolupráci s Rossem Hutchinsonem,“ řekl 1. dubna Murray. Ta zpráva vyvolala slušný poprask. Prestižní televizní stanice Sky Sports ji odvysílala jako jednu z hlavních novinek dne. Průměrný deblista bude trénovat hráče, který nikdy nic nedokázal? Po dvou hodinách Murray zprávu dementoval. „Apríl,“ smál se. Jeho fanouškům se ulevilo. Hutchinson je jedním z Andyho nejlepších přátel, ke grandslamovému titulu by ho však asi nedovedl.

Zatřetí: Murray opravdu nemůže sehnat kouče podle představ. Přitom právě kvalitní trenér mu podle odborníků chybí k tomu, aby konečně zdolal svůj "Everest" - pozvedl trofej pro vítěze grandslamu. „Rád bych spolupracoval s Timem Henmanem, mám k němu obrovský respekt,“ nechal se slyšet. Bývalá světová čtyřka se však věnuje golfovým aktivitám a k trvalé spolupráci se pravděpodobně přemluvit nenechá. Proto prozatím Murray spolupracuje s trenérským týmem Adidasu, do kterého patří třeba Darren Cahill a Sven Groeneveld.

Vztekloun po mamince
Zásadní vliv na Andyho kariéru měla a má matka Judy. Byla jeho první trenérkou a v soukromí introvertní Skot po ní zdědil spoustu vlastností. Taky impulsivnost. Ale na maminku, která s ním objíždí většinu turnajů, nedá dopustit přesto, že mu mnozí radí, aby se vymanil z jejího vlivu. „Vděčím jí za vše, co jsem dokázal. Jako jediná na světě mě má opravdu přečteného,“ říká.

Kdysi průměrná profesionální tenistka se před dvaceti lety rozhodla, že ze svých synů udělá šampiony. „Přitom když se narodil Jamie, byl porod kvůli jeho velké hlavě tak komplikovaný, že jsem si zakázala mít druhé dítě,“ svěřila se.

Kdyby předsevzetí dodržela, nemohla by Británie věřit v prvního wimbledonského vítěze od dob Perryho (1936). Bratr Jamie to totiž dotáhl jen na úroveň ucházejícího deblisty.
 
Bratr ho málem zmrzačil
Nechybělo mnoho a Andy snil místo Wimbledonu o finále Ligy mistrů. „Dlouho jsem hrál tenis i fotbal a jako desetiletému klukovi mi dali nabídku na přestup z Glasgow Rangers. Odmítl jsem, ačkoliv vlastně nevím proč. Prý jsem tehdy dědovi, velkému fandovi Rangers, řekl, že mě to na kurtech baví víc,“ matně si vybavuje.

Nadšeně tehdy soupeřil s o šestnáct měsíců starším Jamiem. Byly to neúprosné (nejen tenisové) bitvy. Jamie byl dlouho o dost lepší a Andy jeho šikovnost obdivoval. „Brácha byl výborný. Do čtrnácti let byl druhý na světě v singlu,“ zdůrazňuje. Na jednu stranu bratra uznával, na druhou však nenáviděl porážky, které mu připravoval. „Jamie mi to vždycky nandal a pak se mi cestou domů smál. Vzhledem k tomu, že jsme tenis pinkali od tří let a od šesti jezdili na turnaje, tak mě porazil mockrát. Poprvé jsem mu to oplatil až v deseti letech na trávě v Solihull. Dal jsem mu 7-6 a 6-3 a cestou domů v mikrobusu jsem si z něj na oplátku utahoval já,“ vypráví se smíchem Andy.

Bratrova odplata však byla tvrdá a Andy na ni má památku do smrti. „Měl jsem ruku na opěradle a Jamie mě vší silou pěstí praštil přes prsty. Ráno byla ruka úplně černá. Spěchali jsme do nemocnice a jeden nehet mi zarostl do prstu tak, že už se nikdy nedal úplně do pořádku.“

Prozřel díky Nadalovi
Ve třinácti Andy vyhrál Orange Bowl na Floridě. Opravdový zlom v  kariéře však nastal o rok později. Ve finále mistrovství Evropy juniorských družstev prohráli s bratrem se Španěly, za které tehdy nastupoval Nadal. Vítězové zašli s poraženými po utkání na bowling, kde se Andy Nadala mezi řečí optal, s kým nejčastěji trénuje. „S Moyou!“ zněla odpověď. „To mě omráčilo,“ tvrdí Murray. „Rafa hrál od třinácti s Moyou, jenž byl tehdy světovou jedničkou a zrovna vyhrál French Open, a já doma s bráchou... Jak jsem se mohl měřit s nejlepšími a zlepšovat se, když jsem neměl špičkový trénink? Rozhodl jsem se okamžitě ukončit školu ve Skotsku a přestěhovat se do Barcelony, začal jsem hrát v akademii Sanchez - Casal. Tenis pro mě vždycky byl víc než vzdělání.“

Úspěch na sebe nechal čekat jen rok (2004) a vítězství na juniorském US Open mu ukázalo, že stěhování od rodiny na jih Evropy nemusí vůbec litovat.

Špatná kondice
Do první světové stovky Murray vletěl poprvé jako osmnáctiletý v roce 2005 (oproti roku 2004 se zlepšil na žebříčku o 449 míst). „Dokázal jsem to,“ napsal mamince v SMS z Bangkoku. Matka se rozplakala štěstím a její syn v následujících měsících už žebříčkem jen stoupal. A to i přesto, že měl pověst vynikajícího hráče s ohromným citem pro míč, ale s kondicí dítěte, jak škodolibě zaznělo od televizních komentátorů. Nebylo divu, delší utkání nezvládal.

Zlom nastal právě v roce 2005 na US Open. Murray se prokousal do hlavní soutěže z kvalifikace a v 1. kole na něj čekal Rumun Pavel. Bylo horko k nevydržení, obrovská vlhkost vzduchu. Na vedlejším dvorci zrovna zkolaboval Francouz Llodra, když Murray a jeho rumunský soupeř začínali pátý set. Skota tehdy přepadly křeče a následně se na dvorci pozvracel. „Napil jsem se sody a soli a můj žaludek to nezvládl,“ vzpomíná tenista na utkání, které označil za jedno z nejdůležitějších v kariéře. Poté, co sběrači dvorec uklidili, byl zápas opět rozehrán a - Murray ho vyhrál! „Byla to i moje odpověď kritikům na články o mé fyzické připravenosti. Od té doby je vše jinak.“ 

Bude jako Henman?
Hlavní úkol však na milovníka počítačových her čeká ve Wimbledonu. Jeho výsledky v All England Clubu jsou zajímavé. 2005: postup mezi nejlepších 32 hráčů, 2006: postup mezi šestnáct, 2007: nehrál pro zranění, 2008: už čtvrtfinále. 2009: semifinále. 2010: semifinále. Kromě loňského roku se stále zlepšoval.

Jenže na otázku, kdy turnaj vyhraje, je už skoro alergický. „Jak mohu vědět, jestli to dokážu?“ brání se nátlaku. „Ani si nedokážu představit, co mě čeká za rok, dva či tři. Snad z toho očekávání nezešílím.“

Britové, tak pyšní na nejslavnější turnaj planety, čekají na svého vítěze Wimbledonu jako na smilování. V minulých letech byl ve stejné pozici Henman. Čtyřikrát došel do semifinále, s Ivaniševičem byl dva míčky od finále, leč Olymp mu zůstal zapovězen. „Léta jsem tady dělal, co jsem mohl, ale nevyšlo to. Ten tlak mi nepomohl,“ vyprávěl Henman, když ukončil kariéru. Že se pozornost přenesla na Murrayho dokazuje i perlička z wimbledonského areálu: místo, odkud fanoušci sledují obří obrazovku se zápasy z centrálního dvorce, bylo přejmenováno z Henmanova kopce na Murrayho horu.

Opakované krize
Letošní rok začal Murray skvěle. Na Australian Open prošel do finále a věřil, že na třetí pokus v grandslamovém finále uspěje. Jenže přišel absolutní krach. Po finále US Open 2008 a Australian Open 2010 (obě prohrál s Federerem) ani do třetice nevyhrál byť jediný set. Djokovič mu nedal naději. „Jsme s Andym velcí kamarádi už od deseti let. Velmi dobře se znají i naše rodiny. Nebylo to snadné finále,“ přiznal Srb.

Zatímco on se však veze od Austrálie na vítězně vlně, Skota jako by nezdařené finále svázalo železnými pouty. Až do Monte Carla, kde vyzrál na Štěpánka, nevyhrál jediný zápas! „Ta porážka ho psychicky sestřelila. Míra úspěchu závisí na míře pohody, kterou Andy totálně ztratil,“ komentoval situaci Brad Gilbert, bývalý Murrayho trenér.

Není to ostatně poprvé, co přišel výrazný výsledkový pád. Přesně před rokem Murray odpadl rovněž po porážce ve finále Australian Open. „Kurt se mi zdá malý, nevím, co si počít,“ vykládal, když prohrál s Tipsarevičem, Fishem i Kohlschreiberem. „Letos byla krize o dost hlubší,“ zdvihal varovně prst Gilbert. „Je opravdu neuvěřitelné, aby hráč tohoto kalibru měl takové výsledky a prohrál s Bogomolovem. Musí si najít trenéra, kterého bude poslouchat. Jeho zvyk se dívat směrem do hlediště, kde má skupinku svých fanoušků v čele s maminkou, to je naprosto beznadějné,“ opřel se do krajana John Lloyd, kapitán britského daviscupového týmu.   

Přidej, nebo nevyhraješ
Co tedy chybí Murraymu k titulu? Zkrotit nervy, víc sebedůvěry ve finále, větší dominance a postup do kurtu při základních úderech, soudí odborníci. „Na Australian Open byl ve finále studený jako okurka. Měl úplně špatnou taktiku. Tohle třetí prohrané finále pro něj bylo životní lekcí, ze které už se musí poučit,“ soudí Becker. „Chybí mu agresivita od první výměny zápasu,“ přidává Martina Navrátilová.

Podle Henmana si Murray už nese na zádech cejch, že mu velká finále nejdou. „Ale šampioni jako Lendl a Agassi také nejdříve prohráli a až pak uspěli. Andy na to má,“ burcuje ho krajan.

Pokud se chce Skot dočkat zlatých časů, musí si i z těchto rad namixovat vítězný koktejl.