Pravák, co hrál levou rukou. Nadal byl projektem umanutého strýce, pak změnil antukový tenis

Na úvod jedna důležitá věc. Když Rafael na koncích vítězných zápasů psal vzkazy na kameru, nebo ochotně rozdával podpisy malým fanouškům, držel fixu v pravé ruce. Raketu ale bral pokaždé do levé. A také levačkou po celou kariéru ničil dlouhými tvrdými liftovanými údery své soupeře.

Sportovní geny v rodině Nadalových byly, to je nesporné. Táta Sebastian nikdy moc nesportoval a tak je dodnes tím nejméně známým sourozencem. Strýc Miguel, nejmladší z bratrů, byl vynikajícím hlavičkářem a uznávaným stoperem Barcelony i španělské reprezentace. Dokonce ho kdysi ho zařadili mezi 50 nejtvrdších fotbalistů světa.

Rady od strýce

Bylo vlastně zvláštní, že také Rafa nezůstal u fotbalu. Vzory měl velké. Jenže už odmala chodil vedle fotbalu dvakrát týdně hrát do tenisového klubu. Když mu bylo osm a byl velmi nadějným útočníkem ve fotbalovém týmu v Manacoru, stala se zřejmě ta nejpodstatnější věc jeho dětství. Vyhrál tenisový přebor v kategorii do 12 let. "Tehdy mi lidé začali říkat, že bych se mohl v tenise dostat až na vrchol," vzpomínal v roce 2006 rozhovoru pro magazín Times.

Vítězství v turnaji pro kluky o tři roky starší, než byl on sám, nezůstalo bez odezvy. Rafu začaly vábit velké tenisové kluby, a tak se do všeho vložil strýček Toni. Se svým mladým svěřencem začal pracovat daleko důsledněji. Jeho synovec dostával rady, aby častěji chodil k síti, i když své soupeře snadno porážel od základní čáry.

Už dříve také Rafu povzbuzoval, aby měnil ruce a hrál i levou rukou, i když je pravák. "Jako malý jsem hrál forhendové i bekhendové údery oběma rukama. A tak mi jednoho dne řekl, ať to zkusím jen jednou. Ve fotbale jsem měl silnější levačku, a tak jsem si řekl, že zkusím hrát i levou rukou. A ono to fungovalo," vzpomínal Nadal.

Ďábelský plán umanutého strýce byl na světě. Přišel čas vyrobit z pravorukého kluka tenisového leváka. "Uděláme to co nejdříve, ať si na to zvykne a nepřijde mu to zvláštní," pravil Toni ještě v době, kdy malý Rafa kombinoval fotbal a tenis.

Rodina na prvním místě

V proslovu po svém posledním zápase Nadal zmínil, že by byl rád, aby si ho lidí pamatovali nejen pro jeho tituly a trofeje, ale i proto, že se cítí být dobrým člověkem z malé vesnice na Mallorce. Rafa vždycky dal na svou rodinu.

Tenisovým fanouškům jistě utkvěl v hlavě rok 2009, kdy Nadal po veleúspěšném období nezvládl obhajobu Roland Garros a vůbec poprvé v Paříži prohrál (už ve čtvrtém kole s Robinem Söderlingem). "Ne, nepřekvapil mě. Vím, jak hraje a jak nebezpečný může být. Ale na velké výměny jsem nebyl dost klidný. Bojoval jsem, ale někdy bojovat nestačí," vyprávěl poté.

Řešilo se, proč selhal. Neodjel ani obhajovat Wimbledon, omluvenku do Londýna posílal s tím, že řeší zánět šlachy v koleni. Ale jedním z důvodů byl jeho psychický stav. Krátce předtím, na začátku roku 2009, se rozešli Rafovi rodiče. Uvědomil si, jak je pro něj rodina podstatná. A možná i proto odložil založení vlastní rodiny až na konec kariéry. První potomek, syn Rafael, se mu narodil až v říjnu 2022.

Žlutočerná raketa

Od prvního dne, kdy mladý Rafael vstoupil na velkou scénu, stal se žádanou personou i pro módní značky. Image drzého teenagera, který raději oblékal tílko, aby byly vidět jeho osvalené paže, z něj udělaly už v počátcích kariéry nepřehlédnutelnou ikonu. Boj o jeho podpis vyhrála firma Nike, která ale postupem doby také svého ambasadora formovala i do méně výrazných rolí, aby podpořila prodej normálních řad oblečení.

Rafael Nadal v roce 2005 v Key Biscayne. (@ Clive Brunskill / Getty Images North America / Getty Images via AFP / Profimedia)

Co se tenisového vybavení týče, Nadal zůstal po celou kariéru věrný značce Babolat. Původně začínal s typem Pure Drive jako Andy Roddick, ale protože byla jeho hra hodně založená na liftovaných míčích, vyvinul francouzský výrobce raketu speciálně pro svou největší hvězdu. Původní oválný průřez rámu nahradil trojúhelník a světlo světa spatřil unikátní aerodynamický rám s označením AeroPro Drive.

Rafa s tímto typem až na menší inovace vydržel dodnes. A protože jeho raketa měla i výrazné žlutočerné zbarvení, stala se hitem pro všechny tenisty. Spousta rekreačních hráčů, kteří neměli sílu a neuměli liftovat, si pořizovala naprosto nevhodný typ. Ale byla móda hrát s raketou, kterou hraje Nadal.

Králem Roland Garros bez antukové hry

V době před Nadalovou érou vyhrávali antukové turnaje kreativní hráči, tenisoví kumštýři, kteří si libovali v krátkých úderech, pestré hře a technice. Geniálních kraťasů ale Rafa zahrál hodně málo a pokud ano, tak to nebyla jeho signifikantní hra.

Přesto se stal antukovým králem. Změnil pohled na hru na oranžové hlíně. Ale mělo to svou logiku. Nadal byl a dlouhou dobu zůstal výjimečným běžcem. Na povrchu, který není tak rychlý, stíhal dobíhat spoustu i zdánlivě ztracených míčů. A zároveň, když doběhl míč a v plném běhu roztočil úder, jeho rotace ze strun jeho rakety byla ještě silnější. Nikdy totiž nestál a málokdy hrál z místa.

"To, že byl levák, znamenalo, že se všichny míče soupeři točí na druhou stranu. Silné forhendy většinou přijdou do bekhendu pravorukého hráče a pošlou ho mimo kurt. A zvlášť s tou jeho ohromnou rotací. Je těžké proti tomu hrát," vyprávěl Michael Chang, vítěz Roland Garros z roku 1989 v rozhovoru pro BBC

Svatá trojice

Ve éře, kterou ještě pamatujeme, vládla tenisu trojice naprosto odlišných osobností: Roger Federer, Rafael Nadal a Novak Djokovič. Bylo štěstí, že se potkali v jeden čas. Unikátní ikonický trojúhelník, ve kterém byl každý úplně jiný a všichni si navzájem konkurovali, posouval jejich kvality. Pro všechny tři byla vzájemná rivalita motivací k tomu, aby byli lepší. Kdyby Djokovič neexistoval, možná by Federer a Nadal dnes měli přes 30 grandslamů, ale možná by ve své době nebyli tak dobří.

Rafael Nadal byl jedním ze tří králů. Začal jako malý kluk, který vzhlížel ke svým vzorům, ikonická je v tomto ohledu fotka, která připomíná jak coby 14letý držel vlajku daviscupovému týmu při slavnostním nástupu. Pak byl drzým teenagerem, který přinesl na scénu unikátní tenisový styl, aby se z něj stal šampion se 22 grandslamovými trofejemi.

Na konci kariéry ho pak bylo možné vnímat jako muže, který tolik touží po důstojném odchodu. Nechtěl končit prohlášením na tiskové konferenci, chtěl se loučit na kurtu. Ten jeho odchod ze scény pak sice nebyl moc příjemný. Byl spíš krutý a pravdivý. Ale stejně jako to platilo po celou jeho kariéru ve všech jeho zápasech, odmítal se vzdát…

Článek původně publikován pro Livesport Zprávy.