Hlaváčková zpovídá Aravane Rezaiovou: Jsem svobodná!

Přesně před rokem jsi sezonu začala porážkou v prvním kole Australian Open a dlouho ses hledala...
„Až do French Open to byla katastrofa. Ale pořád pracuji a snažím se vrátit do formy. Je to běh na dlouhou trať, bude trvat několik měsíců, než budu zase úplně fyzicky fit a připravená hrát ten nejlepší tenis. Získat zpět sebevědomí, k tomu jsou potřeba zápasy.“

Motivují tě prohry, nebo se jimi naopak necháš otrávit?
„Pro některé hráčky znamená prohra konec světa, ale... nelze vyhrát každý zápas a někdy se prostě nedaří. Tohle si člověk uvědomí až s věkem a zkušenostmi. Prohry ráda nemám a momentálně mě každá bolí tím víc, že vím, že na kurtu nemůžu být stoprocentní. Je skličující prohrávat s hráčkami, které jsem před rokem porážela. Musím se s tím ale srovnat a bojovat dál.“

Proč jsi najednou přestala mít dobré výsledky?
„Rozešla jsem se s trenérem, měsíc byla sama, nového kouče jsem pak ještě jednou vyměnila... Celý ten chaos se projevil i na výsledcích. Všichni přitom čekali, že bych měla vyhrávat, kdežto mně se naopak zápas od zápasu vytrácelo sebevědomí. Neustále jsem si zvykala na nové metody trenérů, na jiný způsob tréninku a programu dne, a to nebylo lehké.“

Kdo dnes tvoří tvůj tým?
„Kouč Igal Buberman a kondiční trenér Gustavo Abdulhamid. Jsem s nimi velmi spokojená, už na podzim jsme začali s přípravou na novou sezonu.“

Co ještě je potřeba k úspěchu?
„Každá hráčka to má asi jinak, ale já potřebuju cítit oporu v týmu. Mít trenéra, na kterého budu zvyklá, jedno místo, kde budu trénovat a kam se budu vracet, prostě systém ve svém životě. Každý zápas vidím jako příběh, a pokud člověka něco ruší mimo kurt, vždycky se to při zápase ukáže. Takže mým cílem teď je dát si všechny tyhle věci do pořádku.“

Jak moc tě v životě ovlivňuje muslimské náboženství?
„Jsem muslimka, protože mě k tomu vedli rodiče. Írán je země, kde existují všechna náboženství, ale nejčastější je právě muslimské. Tím, že žiji ve Francii, je to trošku jiné, ale zkrátka mám jiné vychování a zvyky. Moje víra je založená na respektu k rodičům, rodině a k nejvyššímu. Kdybych se ovšem měla řídit všemi pravidly, nemohla bych hrát tenis. Víra mi pomáhá vyznat se sama v sobě a cítím respekt ke všem lidem kolem; to je to nejdůležitější na mém náboženství.“

Cítíš někdy, že se lidé dívají nedůvěřivě nebo dokonce nepřátelsky?
„Často zjišťuji, že lidé o mém náboženství nic nevědí a představují si muslimy jako teroristy. Ani se tomu nedivím, protože naše víra není ve světě moc dobře prezentována. Ale pro mě je moje vyznání učením lásky a úcty k ostatním, ne náboženstvím války. Snažím se podle toho chovat každý den. I to, jak se oblékám, že nepiji alkohol a nezdravím se s muži polibkem na tvář (což je ve Francii úplně běžné) snad dokazuje, že mě moje náboženství určitým způsobem ovlivňuje.“

Dostala ses někdy do situace, která ti byla nepříjemná?
„Zatím ne a - pohledy ostatních příliš nevnímám. V Íránu nemohou ženy chodit odhalené, takže se také snažím oblékat s větší opatrností a nepoukazovat na své ženství, na druhou stranu na sebe nechci poutat pozornost opačným způsobem. Ve Francii je zakázáno chodit po ulicích úplně zahalená a já s tím souhlasím. Pokud bych šla zahalená, upoutám větší pozornost, než když půjdu oblečená jako jedna z davu.“

Cítíš se víc jako Francouzka nebo Peršanka?
„To je jako ptát se matky, jestli má raději dceru nebo syna. (usmívá se) Reprezentuji Francii a cítím se jako Francouzka, ale uvnitř cítím i peršanské já.“

Pokud by se hrál Fed Cup Francie vs. Írán, na které lavičce bys chtěla sedět?
„Hrát bych nechtěla, dívala bych se z hlediště.“ (směje se)

Australian Open 2011 poznamenal incidentem mezi tebou a tvým otcem - můžeš k tomu něco říct?
„Pokaždé, když se rodiče silně podílejí na tvojí kariéře, je těžké tyto vztahy oddělit od normálního života. Nikdy nezapomenu, že jen díky nim hraji tenis, ale v určité chvíli si musejí uvědomit, že se chci postavit na vlastní nohy. Jsem dospělá žena a chci (a dokážu) se sama rozhodnout, co je pro mě v životě nejlepší. Čím déle bych je nechala, aby nade mnou měli moc, tím hůř bych se z jejich vlivu dostávala.“

Vím, že jsi měla pocit, že tvoje kariéra kvůli tomu stagnuje...
„Měla. Ale nejde jen o kariéru, také o osobní život. Proto jsem se chtěla osamostatnit, nebýt závislá na rodině a na otci. A proto vznikl konflikt. Promluvila jsem si o tom s otcem, ale on to neakceptoval, a tak jsem si musela vybrat mezi ním a svou volností. Byt svobodný je snem každého z nás a já si o to dokázala říct až ve svých čtyřiadvaceti. Pořád dělám to, co jsem dělala předtím, a moje cíle se nezměnily. Pořád chci být co nejlepší tenistkou.“

Tvůj otec má zákaz vstupu na turnaje WTA, což se objevilo i v médiích - jak moc tahle aféra ovlivňuje tvůj výkon?
„Tohle rozhodnutí jsem udělala společně s WTA, která mě tím chce chránit. Dám na jejich názor, věřím, že tohle je teď nejlepší způsob.“

Jaký je teď tvůj vztah k otci a rodině?
„Nemáme žádný vztah, nekomunikujeme. Momentálně je to pro mě asi nejlepší, ale nechci, aby to tak zůstalo i do budoucna.“

Celý rozhovor najdete v posledním čísle Tennis Areny.

Danielu Hantuchovou zpovídala Andrea Hlaváčková,
vítězka čtyřhry na loňském French Open